– “A proč s námi bude bydlet tvoje máma a ne tvůj bratr?” podívala se na manžela. – “Protože máme víc místa,” snažil se Artem mluvit klidně. “My máme v bytě tři pokoje a bratr jen dva…” – “Ano, ale on má jedno dítě a my dvě. A kluka a holku.” Věra pokračovala: – Teď se budou muset dělit o pokoj, protože Anna Petrovna si vezme dceřin pokoj! Artem si povzdechl. Jeho matka žila na venkově, v domě bez jakéhokoli vybavení. V poslední době zeslábla a těžkou práci na vesnici už nezvládala. Při poslední návštěvě matky si Artem dělal velké starosti. Celou cestu zpátky přemýšlel a přemýšlel a nakonec se rozhodl, že musí maminku odvézt. Vera tu zprávu neuslyšela ráda.
S Artemovou matkou nekomunikovala. A neměla k tomu žádný důvod. Vira prostě neměla o starší vesničanku zájem… “Dovedeš si představit, že k nám chce přivést tuhle stařenku,” stěžovala si Vira kamarádce do telefonu, “má jen tři třídy vzdělání. Neumí pořádně mluvit. Co bude učit naše děti? Mají učitele, studium. A tenhle je z vesnice. A v našich stísněných podmínkách. Kéž by si ji vzal i můj druhý syn. “Ano, bude to pro tebe těžké,” souhlasil můj přítel, “ale možná bychom měli Káťu poslat k tvé matce? Žije sama a pro Káťu je tam místo. A ona si užije víc zábavy. A nebudete tak stísnění. – “V žádném případě!” rozhořčila se Vera, “moje matka má svůj vlastní život: divadla, muzea… Je zvyklá žít sama a vést bohémský styl života. Proč je tam Káťa? A proč bychom měli zatěžovat mou matku? Ne. Káťa bude žít doma. Ale nevím, co si s tou tchyní počít. Je to tak, Olyo?
– “Možná bychom ji měli poslat do domova důchodců,” navrhla nejistě Olja. – “Ráda bych, ale Artem určitě nebude chtít,” a Věra si těžce povzdechla. Chápala, že pokud se její muž rozhodne, že jeho matka bude žít s nimi, bude to tak. O několik dní později přivedl Artem Annu Petrovnu zpět. Žena s námahou stoupala po schodech a často se zastavovala, aby si odpočinula. Rodina bydlela ve čtvrtém patře a v budově nebyl výtah. Vera si myslela, že stará žena vychází ven jen zřídka, pokud vůbec. Musela by neustále snášet její přítomnost… – Tady, mami, je tvůj pokoj, – Arťom vedl matku do bytu a zavedl ji do Katiina bývalého pokoje. Babička se posadila na postel a rozplakala se.
Cítila, jak je snacha chladná, a uvědomovala si, že její přítomnost bude pro rodinu jejího syna stresující. -“Babičko, neplač,” řekla Káťa jemně. Dívka nesla zprávu, že bude muset žít s bratrem, velmi dobře. Musela, a tak musela. Ale Alexej nebyl vůbec šťastný. -“Proč se musím cpát ke Katruši,” stěžoval si. Žili jsme bez ní a bylo nám dobře… Ovšem život s babičkou se okamžitě změnil. I když se stará paní snažila dělat co nejméně problémů. Nyní děti bydlely ve stejném pokoji. Oleksij si neustále stěžoval, že se cítí nesvůj, protože teď nemůže přivést na návštěvu své kamarády. Vira se snažila s tchyní alespoň komunikovat a neustále svému muži říkala, jak moc jeho matka dělá všem ostudu.
– “Děti žijí ve stejném pokoji. “Jak je to možné?” Vera byla rozhořčená. “Vůbec nám nepomáhá. A další výdaje, které jí vznikají, nejsou mimochodem malé. -“Jaké výdaje?” rozhořčil se Artem. “Převedla sem svůj důchod a dává ho nám. – “No a co? Její důchod je mizerný. A jídlo je dnes drahé. Artem mávl rukou a nepříjemný rozhovor na chvíli přerušil. Jednoho dne se Anna Petrovna dívala na televizi. Byl tam pořad o ručních pracích a ukazovali pletené výrobky. Káťa si sedla vedle ní a začala se s babičkou dívat. -“Je to tak krásné!” nadchla se, “Není to jako ty bezejmenné věci z trhu.
Přála bych si mít takové šaty jako ta dívka. – “Líbí se ti? Udělám vám ho,” nabídla Anna Petrovna. – “To umíš?” Káťa byla překvapená. – “Můžeš to zkusit,” usmála se babička šibalsky. Anna Petrovna měla co dělat a pustila se do toho s velkým nadšením. Netrvalo dlouho a šaty byly hotové. Káťa byla nadšená. – “Babičko, ty jsi opravdová kouzelnice,” políbila ženu na tvář a pevně ji objala. “Všechny holky jí budou závidět, je to tak krásné! Ty šaty udělaly ve škole opravdu velký rozruch. Dívka si také objednala svetr od babičky, který se také ukázal jako nádherný.
-“Babičko, mohla bys mě naučit šít a plést?” zeptala se Káťa, “taky bych chtěla vytvořit takovou krásu. -“Samozřejmě, že můžu,” oči Anny Petrovny zářily vřelostí a láskou. Káťa se s babičkou velmi sblížila. Nejenže spolu pletly, ale také si dlouho povídaly u šálku čaje. Brzy Káťa řekla rodičům, že se stěhuje do babiččina pokoje. Věra si to nechtěla přiznat ani sama sobě, ale věci, které tchyně vyrobila, se jí také moc líbily. Kátě to v nových šatech moc slušelo. Halenka jí také velmi slušela. Jednoho dne byla Vera zaneprázdněná v kuchyni.
Do kuchyně přišla Anna Petrovna a tiše se zeptala: “Mohu vám s něčím pomoci? Věra překvapeně ztuhla. – “Není třeba, já to zvládnu,” zabručela Vera. Ale babička neodešla. -Katrina dnes dostala ve škole dobrou známku. Uděláme jí radost nějakým koláčem. -“S těmi se neobtěžuj,” zamumlala Vera. – “Uděláme je,” Anna Pavlovna si stála za svým. “Se zelím, s bramborami, nebo snad na sladko? Artem je měl jako dítě tak rád…” Věra nechápala, co se děje.
Co se dnes dělo s její tchyní. Vira svému muži koláče nikdy nepekla, takže netušila, že je miloval už jako dítě. K jejímu překvapení však souhlasila. – “Dobře, pojďme péct. Ženy se pustily do práce. A brzy se kuchyně naplnila nádhernou vůní čerstvého pečiva. Když se Káťa vrátila ze školy, nemohla uvěřit svým očím. Její matka a babička spolu v kuchyni popíjely čaj a na stole ležel obrovský talíř koláčů. -“Páni!” bylo jediné, co Káťa dokázala říct. Koláče šly na dračku a Alexej je obzvlášť ocenil. – “Výborné, ale ne dost,” řekl věcně.
– Upečte další, vezmu je do školy. O několik dní později přišla Anna Petrovna do kuchyně znovu a nabídla je Věře: -Věro, blíží se tvoje narozeniny. Chci ti udělat radost. Možná ti taky ušiju šaty? Nebo cokoli budeš chtít… Vera byla zmatená. Vzpomněla si, jak se celou dobu ke své tchyni chovala nepřátelsky, a také si na ni hlasitě stěžovala po telefonu svým přátelům, právě proto, aby ji slyšeli. A všechny proti babičce poštvala. A já jsem se pohádala s manželem, protože přivedl mou matku. Jaký je teď výsledek? Bože, jak trapné… -Díky, ne díky, – Věra odešla z kuchyně a zamkla se ve svém pokoji.
Anna Petrovna však Věře k narozeninám stejně darovala krásné šaty. -“To je naše společné dílo s Katrušou,” řekla, “Káťa háčkovala tyhle květiny. Je to moc šikovná holka. Káťa stála opodál a byla velmi spokojená. Výsledek její a babiččiny společné práce byl vskutku pozoruhodný. Vera si oblékla šaty a byla jako vyměněná. Na tváři se jí objevil úsměv a v srdci jí začalo něco tát. -“Moc vám děkuji,” řekla tiše. Druhý den v práci za ní přišel její šéf a zeptal se jí: “Věro, co to máš na sobě za nádherné šaty? Jsou ručně šité?” “Ano,” odpověděla Věra, “ušila je moje tchyně. A pomáhala mi i dcera. -To je skvělé. Mohu si objednat? Dobře zaplatím. – “Zeptám se Anny Petrovny.
Anna Petrovna ochotně souhlasila. Brzy přišla spousta objednávek. Rodina měla více peněz. Katia se dál učila od babičky plést. Ukázalo se, že je velmi schopná studentka, a brzy začala plést a šít i na zakázku. A babička se mohla soustředit na koláče, které Alexej tak miloval. Jednou v noci si Artem zavolal Věru do svého pokoje a řekl jí: -Poslouchej, můj Dmitrij má nějaké novinky. Koupil si byt. Ten starý prodali, přidali nějaké peníze a teď mají čtyři pokoje. Zkrátka je připraven vzít si mámu k sobě… – Páni!” Vera vykřikla: “To je skvělá zpráva! A teď si poslechněte mou odpověď. Ať už jste připraven, nebo ne, Annu Petrovnu nikam nepustím! Přišli také s nápadem vozit starší ženu z místa na místo! Ne! Řekni to svému Dmytrovi. Jdu do kuchyně. Začali jsme dělat koláče…
