Je mi 30 let, žiji sama v bytě, který mi dali rodiče. Když zemřeli, upadl jsem na několik let do deprese, protože jsem na světě zůstal úplně sám – nemám žádné příbuzné ani přátele. Ale mám svého oblíbeného čtyřnohého přítele. Jmenuje se Fast. Navzdory tomu, že dobrman vypadá velmi hrozivě, je ve skutečnosti velmi milý a laskavý. Sousedé se ho dokonce ptali, jestli umí štěkat, protože ho ještě nikdy neslyšeli štěkat. Samozřejmě, že umí všechno. Jde jen o to, že pokud to není nutné, nebude jen tak štěkat.
A tak jsme se jako obvykle večer s Fastem vydali na procházku do parku. Byla už tma a park byl téměř prázdný. Kráčeli jsme po cestě, kterou jsme dělali tolik let, když mě najednou můj mazlíček zatáhl do neosvětlené uličky. Nebyla tam žádná světla, takže jsme se tam nešli projít. A tentokrát z nějakého důvodu chtěl Fast jít právě do téhle uličky. Zjevně něco cítil, ale já se tam bál jít, tak jsem chvíli odolával. V jednu chvíli jsem uslyšel nějaký křik ze směru té nešťastné uličky a dostal jsem ještě větší strach. Ale potom mě Fast začal táhnout tím směrem obzvlášť silně, takže jsem si prostě nemohl pomoct a jeho nátlaku jsem se podvolil. Naštěstí můžete na telefonu zapnout blesk a použít ho jako svítilnu, což jsem skutečně udělal. Poté jsme se s Fastem vydali směrem, odkud vycházel podivný zvuk.
Čím blíž jsme byli, tím byl zvuk hlasitější a zřetelnější. A konečně jsme dorazili ke zdroji zvuku. Před námi stál kočárek s plačícím dítětem. Byla už zima, takže dítě ještě víc ochraptělo, takže se jeho pláč změnil ve vytí. Když jsem to všechno viděla, zpanikařila jsem. Co se tu mohlo stát? V panice jsem začal vytáčet policii, když jsem v dálce uviděl lavičku, na které někdo ležel. Možná se kočárek kvůli větru vzdálil od obchodu a byl to příbuzný toho dítěte. Vzala jsem dítě do náruče, abych ho zahřála a uklidnila, a šla jsem s ním blíž k lavičce. Ukázalo se, že tam spí nějaká dívka.
Nevypadala moc upraveně, ale ani jako opilá. Začal jsem ji budit. Bylo to pro mě těžké, protože spala hlubokým spánkem, ale nakonec otevřela oči. Když mě uviděla s jejím truchlícím dítětem v náručí, začala plakat. Popadla dítě do náruče a začala ho objímat a omlouvat se, přičemž se dusila vlastními slzami. Když se dívka trochu uklidnila, vyprávěla, jak se sem dostala. Ukázalo se, že Vice je teprve sedmnáct let. Dítě vychovává sama, nemá domov, a tak spolu žijí v malém pokoji v paneláku.
S otcem dítěte nechodila dlouho, ale už spolu žili v pronajatém bytě. Dívka nastoupila do ústavu a po večerech pracovala jako myčka nádobí, aby ušetřila nějaké peníze. Chlapec nepracoval, ale přesto nosil domů peníze, i když nechtěl říct, kde je vzal. Jakmile vyšlo najevo, že je Vika těhotná, její milenec se dal rychle na útěk a doslova zmizel. Dívka zůstala úplně sama, protože svého otce neznala a její matka se před několika lety upila k smrti a nic po sobě nezanechala.
Dívka zůstala nejen s dítětem, ale i s dluhem za byt. Ukázalo se, že přítel už nějakou dobu neplatil nájem, ale bral peníze pro sebe. Vika teď musela ze svého skromného platu splácet nahromaděný dluh. Aby toho dosáhla, odešla z ústavu a našla si dvě zaměstnání. Když dostala borr, domácí ji vyhodili na ulici. Vika už byla v posledních měsících, takže nemohla pracovat. Zůstala tedy sama bez střechy nad hlavou. Naštěstí ji domovník pustil do komory ve výškové budově. Ano, byla to technická místnost, 4 krát 4, ale aspoň to nebyla popelnice na ulici. Když se narodil Maxim, bylo to ještě horší.
Nebyly vůbec žádné peníze a sousedé dívku občas krmili. Vika za peníze na dítě koupila starý kočárek, pleny a oblečení pro dítě. Včera přišla o mléko a sousedka jí poradila, aby pila pivo, aby se jí vrátilo. Vika si dala dva loky na lačný žaludek a v parku usnula. A pak jsem ji potkal. Mohu říci, že měla štěstí, protože dítě jí mohlo být odebráno. Dívku jsem odvezl do jejího “domova”. Cestou jsem jí koupil jídlo a potřebné hygienické potřeby. Když jsem uviděl celu, byl jsem v šoku. Žádná okna, malá místnost, žádný nábytek – jen matrace na podlaze a elektrická dlaždice na boku. Nechal jsem je tam a odešel s touhou v duši. Celou noc jsem na tu dívku myslel. Ráno jsem za ní přišel a požádal ji, aby se ke mně nastěhovala. Bydlím sám, mám pro ni a Maxima volný pokoj.
Dívka plakala a říkala, že nemá peníze. Řekl jsem jí, že nájem nepotřebuji. O sestře sním už dlouho. Vika si samozřejmě okamžitě začala balit svých pár věcí. Teď žijeme všichni společně. Vika se stará o všechny potřeby rodiny. Ukázalo se, že je skvělá hostitelka. Měli byste vědět, jak výborně vaří! Není divu, že snila o tom, že se stane šéfkuchařkou. Myslím, že všechno je ještě před námi. Teď jsme spolu – rodina, která není pokrevní, ale duchovní. Osamělé duše by se přece měly navzájem podporovat, protože každý potřebuje podporu a péči!
