Manžel vydělával slušné peníze, byl mistrem na stavbě a za prací cestoval, takže jsme měli vždycky peníze. S manželem jsme se rozhodli postarat se o budoucnost našich dětí a nyní jsme měli možnost zajistit jim bydlení. Koupili jsme dva pozemky nedaleko od nás a postavili pro naše děti dva stejné domy. Moje dcera se vdala jako první a s manželem se z domu okamžitě odstěhovali. Pak se oženil můj syn a hned šel bydlet do nového domu. S manželem jsme se jim do ničeho nemíchali, nezasahovali jsme do jejich rodin, jen jsme jim občas finančně pomohli.
Dokud jsme pracovali, nic jsme nepotřebovali, ale roky plynuly a teď jsme v důchodu. Teď jejich pomoc potřebujeme, ale děti jako by na nás zapomněly, ani nás nechodí navštěvovat. Bydlí naproti nám a dcera nepracuje, stará se o dítě, ale nemá čas k nám chodit.
Nedávno manžel onemocněl. Celý měsíc byl v nemocnici. Bydlíme na vesnici a já jsem za ním do nemocnice jezdila každý den autobusem. I když má můj syn auto, nikdy mi nenabídl, že mě sveze.
On ani jeho dcera nenavštívili svého otce po celý měsíc. Muž byl velmi znepokojen tím, že ho jeho děti nenavštívily. Jediné, o co jsem je požádal, bylo, aby mi pomohly vykopat brambory, a ony neochotně souhlasily.
Přišly v sobotu, vykopaly půlku zahrady a v poledne odešly. Za vykopání zbytku jsem musel zaplatit sousedovi. Je to velmi frustrující a děsí mě pohled na mé děti, na jejich lhostejnost. S manželem jsme šetřili peníze v bance s tím, že je později dáme dětem. Ale teď si myslím, že ty peníze budeme potřebovat sami.
