Viktorův telefonát byl pro Viku překvapením. Nebyli oficiálně rozvedeni, ale už deset let žili každý v jiném městě. Viktor dvakrát ročně posílal peníze, přijížděl na dovolenou a zase se vracel. Vika už byla v důchodu, ale Viktor dál pracoval. Říkal, že svou dobře placenou práci nemůže opustit a bude ji dělat až do důchodu. Zdálo se, že Vika si na toto uspořádání zvykla, i když se často cítila osamělá. Její dcera se už dávno vdala a žila odděleně. Dala babičce dvě vnoučata – to bylo vše, co jí zbývalo k životu. A teď se Viktor vracel.
Žena vařila v kuchyni a čekala na příjezd svého muže. Když zazvonil zvonek, Vika otevřela a ztuhla na místě. Vedle jejího manžela stál asi pětiletý chlapec. – “Kdo je to, Viktore?” – “To je můj syn…” Vika málem přišla o domov. – “Viko, co je s tebou?” – “Jdi pryč! Jak jsi to mohla udělat! Jaká škoda v mém stáří.
V tu chvíli si Vika vzpomněla, že chce běžet do obchodu, hodila na sebe kabát a vyběhla ven. Šla a neustále se něčeho držela. Vzpomněla si… Viktor odešel, protože přišel o práci v rodném městě. Pořád říkal, že si vydělá nějaké peníze a vrátí se.
“Ale kdybych si ho tehdy nechal a řekl mu, že si práci najdu sám, možná by neodešel.” Tak se vrátila domů. Když vešla dovnitř, její manžel seděl v kuchyni a měl na sobě bundu. Chlapec spal v předsíni. -“Kde je jeho matka?”
“Nedávno zemřela při nehodě. Viko, já tě chápu, neměla jsi tehdy odcházet. Mohl sis tady najít nějakou brigádu. Ale Vika nečekala, až domluví. Vzala chlapce do náruče a odnesla ho do ložnice. – “Spi, spi, děťátko…” Viktor k nim přišel a objal je. Chlapec otevřel oči, podíval se na Viku a zeptal se: – Budeš moje máma?
