Chystala jsem se stěhovat a rozhodla jsem se, že si aktualizuji šatník, abych si do nového života nevzala všechno staré oblečení. Tašky nepotřebného oblečení zabraly celé zadní sedadlo. K nepotřebnému oblečení jsem přidala několik zbrusu nových dětských souprav, aby rodiny s dětmi měly co nosit. Vozila jsem je do kostela. Před kostelem jsem zastavila u stánku a zeptala se, kde mohu nechat oblečení pro potřebné. Oblečení bylo staré, ale ve výborném stavu. Bylo mi řečeno, ať je nechám ve stánku s tím, že se o ně pracovníci postarají později. Pytle jsem odnesl v několika várkách.
Když jsem se vrátil podruhé, viděl jsem, jak do stánku vstoupily dvě ženy (poznal jsem, že jsou to místní pracovnice).
Po vyložení všech věcí jsem se šel pomodlit do kostela, a když jsem se vrátil, potkal jsem tytéž ženy, jak se přehrabují v mých taškách a komentují oblečení. Jedna z nich, poměrně dobře oblečená žena, vytáhla z tašky košili a řekla, že ji odnese své dceři. Druhá si se stejným sentimentem vzala nejlepší kousky oblečení pro sebe. Zatímco si obě dívky vybíraly oblečení, přistoupila k nim žena, která vypadala jako žena.
“Sami nemáme moc peněz. Porozhlédneme se tu a pak můžete přijít,” řekla jedna z prvních žen. Její slova mě ohromila.
Nevypadaly, že by oblečení tak nutně potřebovaly. Spíše viděly, že oblečení je v dobrém stavu, a rozhodly se na něm ušetřit. Okamžitě jsem zalitovala toho, co jsem udělala. Logičtější by bylo zjistit adresy potřebných a odnést oblečení přímo jim, protože mnohé z nich mají děti a ty potřebují pomoc nejvíce.
Já jsem to oblečení nepotřeboval, jen ve mně tato událost zanechala trvalý dojem. Vždycky jsem se snažila pomáhat lidem s nízkými příjmy, protože jsem se v dětství přátelila s dívkou z rodiny s nízkými příjmy.
Vzpomínám si, jak se snažila vzít každý drobek do domu pro svou matku a mladšího bratra. Vzpomínám si, jak byla šťastná a rozpačitá, když jsem se s ní dělila o hračky, sladkosti a oblečení. Její otec byl kvůli nemoci pryč a matka byla invalidní.
Všichni příbuzní se k ní otočili zády a ona od útlého věku přežívala, jak se dalo. Pak jsme se odstěhovali, naše spojení se přerušilo, a když jsem se tam po několika letech vrátila, zjistila jsem, že příbuzní nespravedlivě připravili rodinu o byt, který patřil jejímu otci. Nic víc o ní nevím, ale kdykoli mám možnost takovým rodinám pomoci, vzpomenu si na ni a udělám, co je v mých silách.
