Nadia zmuchlaný kus rozložila. “Úplně jsem zapomněla. Musela jsem zaplatit a pamatuješ, byla jsem v nemocnici,” řekla a neodolala výčitce: “Mimochodem, přišla jsi za mnou dvakrát. Borya jí na její fintu neskočil a hlasitě vykřikl: “Ty mi to dej, neměň téma. Řekni mi, proč sis vzala půjčku? A komu?”
Naďa si uvědomila, že bude nejlepší se přiznat, a tiše řekla: “Pamatuješ si, že loni tetin dům těžce poškodila povodeň? Museli jsme jí pomoci. A pak jsi řekla, že má ještě další příbuzné a že by jí měli pomoci. Nemohla jsem jen tak říct ne, a tak jsem šla do banky. Myslela jsem, že na to nepřijdeš, vždycky jsem platila opatrně. Ale pak, když jsem onemocněla, už jsem na to nestačila. A tak se to dostalo do prodlení,” pokrčila rameny. Borja se otřásl.- Víš, když jsem si tě brala, tvoje spolehlivost se mě zpočátku dokonce dotýkala. Nikdy jsi nedokázal nikomu říct ne. Tehdy jsem si myslel, že jsi zodpovědná holka, která mě nikdy nenechá v nesnázích. Kdyby se mi něco stalo, byla by tu pro mě. Ale nevěděla jsem, že je kolem tebe příliš mnoho trpících.
Lidí, kteří neustále potřebují pomoc a z nějakého důvodu vždy v peněžní podobě. A to nepočítám vaše příbuzné. Bůh ví, že jsem byla trpělivá. Ale každá trpělivost jednou končí, pochopte. My dva máme jen jednopokojový byt. Nemůžeme ani dělat opravy, protože nemáme peníze. Nemůžeš mít soucit se všemi na úkor sebe. Takže končím, odcházím.
Boris unaveně řekl: “Udělal jsi to, že? Pomohl jsi mi, stydím se, nemůžu odmítnout. Vzpomínáš si, jak jsme se rozhodli uvažovat o dítěti a nevyšlo to, šel jsi za strýcem? Co ti řekl? Zaplať podle ceníku a budeš šťastná. A on není poslední člověk na té klinice. A tak je to vždycky. Když potřebujeme pomoc, všichni jsou najednou zaneprázdnění a nedostupní. Kde je spravedlnost, ptám se vás, náš soucitný? Mlčíš snad? Nemáte co říct? A kdybys aspoň jednou odmítl, všichni by tě hned nechali na pokoji.” Nadia se snažila argumentovat: “Tvůj příklad se strýcem není ukazatelem. On nepracuje v soukromém obchodě a taky se ho ptají. A co se týče ostatních. Ne každý má vždycky čas odpovědět. A já jsem o pomoc často nežádala. Je mi to nepříjemné.”
Muž se zarazil: “Tobě je to nepříjemné, ale jim je to vždycky příjemné. Vstávají k tobě uprostřed noci a kňourají a kňourají. Kdybych tě nemiloval, dávno bych tě opustil. A je škoda nechat tě bez dozoru, určitě ti nic nezbude. Budou ti vyprávět pohádky o svých problémech a ty půjdeš dál. Prodáš byt a věř mi, že když budeš na ulici, nikdo ti nepomůže.” A pak, jako pointa jejich hádky, zazvonil telefon. Nadia váhavě stiskla tlačítko. Její manžel sarkasticky dodal: ”
– Začalo to. “Dejte mě na hlasitý odposlech.” Telefon zazvonil: “Naďo, naše drahá. Opora a naděje naší rodiny. Moje Vanka má potíže. Vjel traktorem do sousedovy stodoly. Proboha, byla to nehoda. Matvej teď požaduje odškodnění. Prý tam byly slepice a kozy. Lže, Nadio. Kromě psů má ještě
