Je mi 45 let. Před rokem jsem udělala hloupost, kterou si stále nemohu odpustit. Potkal jsem mladou, krásnou dívku. Bezhlavě jsem se zamiloval. Byla to snílek, milovnice. Vedle ní jsem se cítil zase jako kluk. Ke své ženě jsem už dlouho nic necítil a myslel jsem si, že si zasloužím větší, nový život. V té době jsem dělal všechno pro to, abych byl s ní.
Prošel jsem si rozvody, rozvodovými řízeními, dělením majetku a vyslechl si obvinění příbuzných. Myslel jsem jen na jedno: každý den se probouzet v jejím náručí. Ale skončilo to stejně rychle, jako to začalo. Uplynulo šest měsíců a já si uvědomil, že mi žena, její teplo a útěcha a spolehlivé rameno chybí.
Teď jsem táta, který krmí, obléká, uklízí. Hlídá si postavu, nepřibližuje se ke sporáku, nic nevaří. Úklid je pro ni divoké téma. Umí se jen nalíčit, nalakovat si nehty, chodit s kamarádkami na nákupy a do kaváren a na dovolenou. Ani když přijdu domů, nepotká mě. Sedí na telefonu a lakonicky odpovídá na otázky.
Po šesti měsících, kdy jsem jedla jen knedlíky a jídlo z fast foodu, jsem skončila v nemocnici. Přišla za mnou jen jednou, a to kvůli penězům. Když mě propustili a přijeli si pro mě synové, zjistila, že jsem jim dala auta, a udělala scénu. Potom byla proti mým setkáním s nimi.
Náš vztah se ještě zhoršil. Už nebyla se vším spokojená. Chrápal jsem, šoupal nohama. A ona je prý ideál a já jí vděčím za všechno. Ukázalo se, že je sobecká. Moje bývalá žena se mnou byla v dobrém i zlém. Když jsem měl nehodu, v noci nespala, seděla vedle mé postele; byly dny, kdy jsme jedli prázdnou kaši. Vždycky mě podporovala a inspirovala. Teprve teď si uvědomuji, že právě díky její víře jsem se stal tak úspěšným.
Ale už je pozdě. Návrat domů se stal mým vytouženým snem. Každý den po práci přijíždím k domu a dívám se na okno její ložnice. Tak moc chci jít dovnitř, ale neodvážím se. Ona mou zradu nezkouší.
