Když jsem chodil do deváté třídy, zemřel nám otec. Po něm se moje matka začala věnovat náboženství. Začala být tak bohabojná, že ji kněz v kostele dával všem za příklad a babička ji nazývala “molokan” (ačkoli církev molokany neuznává). Matka mi vždycky říkala, že bych se měla držet sama sebe
Ale ve mně, šestnáctileté dívce, zajiskřil smysl pro rozpor a já šla proti ní. Na důkaz své dospělosti a nezávislosti jsem se nechala zbouchnout videohovorem.
Když jsem si uvědomila, že jsem těhotná, bylo už pozdě těhotenství ukončit. Matka (mám dvě sestry mladší než já) mě vyhnala z domu. Ujala se mě babička. Porodila jsem dceru. Žili jsme z babiččina důchodu a dětských přídavků a také jsem tu a tam pracovala na částečný úvazek. Jednoho dne se se mnou babička dala do vážného rozhovoru. “Máme vážného muže. Líbíš se mu. Chce si tě vzít.
Tvoje dcera mu udělá jenom radost. On sám děti mít nemůže. Proto se rozvedl se svou první ženou a už se nikdy neoženil.” – A kdo to je? Znám ho?” zeptala jsem se. “Ano, znáš. Je to náš truhlář Pavlo. – Strýček Paša? Babička, ale ten chodil s tátou do stejné třídy! “Je starý!” měla jsem strach. “Budeš z něj dělat řízky?” Babička se usmála.
– Poslouchej mě, vnučko, už je mi mnoho let. Kdo ví, jak dlouho ještě vydržím. A Pavlo: za prvé, nepije, za druhé, budeš mít vlastní dům, bez tchyně, a za třetí, dobře vydělává… Vůbec, přesvědčila mě babička. A já byla později ráda, že jsem ji poslechla. Můj paša trval na tom, abych studovala na veterinářku.
Moji Táňu prostě zbožňoval. Žili jsme s ním v lásce a harmonii patnáct let… Před měsícem zemřel. Šla jsem si lehnout a už jsem se neprobudila. A včera za mnou přišla moje matka. Žádala, abych se o Pašovu dobrotu podělila se svými sestrami. Vyhnala jsem ji z domu. A nelituji toho.
