Ten den jsem přišel z práce domů dřív. Bylo mi špatně, tak jsem zavolala, že jsem nemocná. Tento stav po těžkém rozvodu byl častý. Měli jsme dvě děti. Celý den se mučím těmi nejhoršími myšlenkami, dokonce zapomínám jíst – proto se tak cítím. Dům mě přivítal tichem. Děti byly ve škole. Podívala jsem se ven – krásně sněžilo. Najednou jsem si všimla muže na potrubí. Hned mě napadlo, že je to bezdomovec. Ale z nějakého důvodu jsem od něj nechtěl odtrhnout oči. Dívala jsem se a dívala a čím dál víc jsem v něm poznávala svého bývalého manžela.
jsem se oblékla a vyběhla ven. Přistoupila k tělu, dotkla se ho; bylo to, jako by bylo živé. Otočila jsem ho čelem k sobě – můj manžel! Kolja mě dokonce poznal, ale byl příliš opilý, než aby něco řekl. Odtáhla jsem ho domů, svlékla ho a odvedla do koupelny.
Byl úplně promrzlý. Uvařila jsem mu čaj. Dala jsem mu napít. Seděl jsem tam a čekal, až se probere. – “Jen do toho a řekni mi to. Jen rychle. Děti tu budou za chvíli. -Jdu na pohřeb. Proto jsem tě opustil, abych ti neublížil. Žil s matkou na vesnici, dal výpověď a našel si práci na částečný úvazek ve vesnici.
– “Jak to myslíš, že chceš uzavřít mír?” – “Víš, dlouho jsem pracoval a zdálo se mi, že jsem přibral. Šel jsem na kontrolu. Lékaři řekli, že nemoc je nevyléčitelná. Plíce. Když jsem se ucházel o práci, musel jsem přinést potvrzení z nemocnice.
Myslela jsem, že mě teď odmítnou. Podstoupil jsem lékařskou prohlídku. Ukázalo se, že jsem docela zdravý – i na vojně, i ve vesmíru. Městští lékaři potvrdili, že jsem zdravý. Několik dní jsem pil radostí. A pak jsem jako kulomet skončil tady… Ale no tak, nebreč. Všechno je v pořádku… -Taky říkal, že se odmiloval. Našel jsem si někoho jiného…
