Nedávno jsem si všimla, že se na našem dvoře objevila dívka s úzkýma očima. Hned bylo jasné, že není zdejší a nevypadá jako my. Ale mě přitahovala spíš proto, že byla tajemná. Dívka se s nikým nebavila, chodila se sklopenou hlavou, nikomu se nedívala do očí. Také měla malé dítě. Procházela se s kočárkem po zahradě nedaleko našeho domu. Když se jí lidé snažili pomoci táhnout kočárek přes obrubníky, rázně odmítala a všechno dělala sama.
Inzráty
Jednou jsem se jí snažila na něco zeptat ve výtahu, ale buď mě neslyšela, nebo se mě bála. Ale jednou se mi přece jen podařilo něco málo o ní zjistit.
Vyšla z obchodu, jednou rukou tlačila kočárek, v druhé měla tašku s plenami a nevěděla, co s tou druhou taškou. Přiběhl jsem jí na pomoc. Tak jsem zjistila, že se ta dívka jmenuje Amina. Pocházela z daleké země, kde je zvykem ctít a respektovat jen muže, ženy se nepočítají, jsou spíš jako služebnictvo.
Manžel Aminu vyhodil z domu, ale ona se nemohla vrátit k rodičům s dítětem – byla to velká škoda. Musela přijít ke svému bratrovi, který bydlí v našem domě. Ale abych byl upřímný, jejího bratra jsem nikdy neviděl. Bratr pracuje celý den na stavbě a Amině nezbývá nic jiného než vést domácnost a vychovávat dítě.
-Maminka mi říkávala, že mám žít jen pro něj a pro něj. Musím zapomenout na sebe. Dřív jsem si myslela, že jde o manžela, ale teď si uvědomuji, že v mém případě jde o syna. Nedokážu pochopit Aminin smysl života “žít pro manžela”, ale zdá se, že právě to jí pomáhá žít obecně.
