Vše se odehrálo v létě. Pracovala jsem tehdy v obchodě s kosmetikou. Každý den jsem viděla na lavičce nedaleko obchodu sedět dospívajícího chlapce. Vypadal asi na dvanáct let – víc ne. Žádal o peníze. Jednoho dne byl obzvlášť deštivý, chladný a pochmurný den. Chlapec opět seděl v dešti – a ani počasí ho nezastavilo. S kolegy jsme se rozhodli pozvat ho dovnitř, abychom ho zahřáli. Nakrmili jsme ho a dali mu čaj.
Víte, mnoho lidí se žebráků štítí a považuje je za podvodníky, ale tento chlapec se ukázal být překvapivě milý, přátelský a otevřený. Jmenoval se Kosťa. Kosťa nám řekl, že žije s babičkou, že jeho otec opustil rodinu a matka zemřela. Měl starší sestru, ale ta se vdala a odstěhovala do jiného města. Zůstal v naší zadní místnosti, dokud jsme nezavřeli. Pak šel domů.
Druhý den se chlapec objevil na prahu obchodu znovu. Kosťa držel v ruce dvě housky, džus a balíček semínek.
Přivítal nás a vše nám předal se slovy: “To je vše, čím vám mohu poděkovat. Nevím, jak jsem se tehdy nerozplakal. V krku jsem měl knedlík. Okamžitě se mi vybavila slova: “Kdo má méně, dává více”. A je to pravda.
