V Mnichově pracuji již více než deset let. Kdysi jsem sem šel pracovat, protože po Euromajdanu v mé vlasti byla naše továrna uzavřena. Patřila nějakému ruskému oligarchovi a v důsledku toho jsme prostě zůstali bez práce. Dokonce nám ani nevypláceli plnou mzdu, dali nám jen polovinu, a tím to skončilo. Ze svízelné situace mě zachránila stará kamarádka Maryna, která už dlouho žila v Německu. “V továrně potřebujeme pomocníky,” řekla mi. “Poskytují ubytování v ubytovně a přímo do továrny jezdí autobus.” “Ale jak tam můžu pracovat? Vždyť vůbec neumím německy,” odpověděla jsem zmateně. V továrně pracují téměř samí Ukrajinci. Jazyk se naučíš postupně, časem,” povzbuzovala mě Maryna. Nastoupila jsem do prvního autobusu. Celou cestu jsem probrečela, protože jsem nevěděla, co mě čeká.
Navíc jsem za sebou nechávala syna Mychajla, který právě nastoupil na univerzitu a přestěhoval se do Kyjeva studovat. Postupem času jsem si na život v Německu zvykla, rychle jsem se naučila jazyk a seznámila se s dalšími ukrajinskými pracovními migranty. Z některých z nich se dokonce vyklubali moji krajané. Ale můj vztah se synem se začal zhoršovat. Když jsem Mychajlovi volal, byl vždycky zaneprázdněný nebo nezvedal telefon. Jednou za měsíc se mě důsledně ptal: “Mami, jak je to s tím balíkem?”. Platila jsem školné, nájem a posílala peníze na kapesné a potraviny. Žila jsem velmi skromně, na všem jsem šetřila. Nechodila jsem do kaváren ani na výlety. Můj život se zúžil na trasu “kolej-provozovna-ubytovna”.
Za posledních deset let jsem synovi dal hodně: zaplatil jsem mu univerzitní vzdělání, svatbu a dal jsem mu a jeho ženě pěkný dvoupokojový byt. Ani tady jsem je však nepotěšil – byt byl v Troješčině a snacha chtěla bydlet v Podolí. Říkali, že tam jsou byty pro skutečnou smetánku, ale ne pro nás. A syn si mé pomoci vůbec nevážil. Vnoučata jsem vídala jen zřídka. Ani na křtiny nejmladšího Pavlíka mě nepozvali.
O tom, že se křtiny konaly, jsem se dozvěděla náhodou, když jsem viděla fotky na sociálních sítích. “Michale, copak si nezasloužím přijít na křtiny? Je to přece výjimečný svátek,” zeptala jsem se rozhořčeně. “Mami, my jsme spěchali. A moc hostů tam nebylo. Stejně bys neměla čas přijet z Německa,” ospravedlňoval se můj syn.
Pro vlastního syna jsem se stala cizí. Když mi zapomněl zavolat nebo poblahopřát k svátku, o čem se můžeme bavit? Ale ne všechno v mém životě je tak špatné. Před několika měsíci jsem se seznámila s Orestem. Už dlouho žije v Německu, přestěhoval se sem s rodiči, když byl ještě dítě. Mají malý podnik, kde pracuje. Ani mě nenapadlo začínat nový vztah, ale ukázalo se, že Orest je starostlivý a pozorný. Každý večer za mnou chodil z továrny, dával mi květiny a šperky, a jednou mi dokonce koupil kožich. Později mi nabídl, že se ke mně nastěhuje. “Jsme dospělí,” řekl, “pojďme si založit rodinu. Cítila jsem se vedle něj šťastná.
Sehnal mi práci v rodinné firmě a doma máme kuchařku a uklízečku. Na nákupy nám jezdí osobní řidič. Synovi jsem o tom neřekla.
