Na výročí mé tchyně Ludmily Ivanovny, které bylo 70 let, začalo všechno docela skromně. Na oslavu byla pozvána pouze její rodina: synové a jejich manželky. Rozhodla jsem se, že pomůžu oslavu zorganizovat – upekla jsem narozeninový dort, připravila pitu a nějaké občerstvení, protože jsem povoláním cukrářka a pracuji v pekárně. S manželem Igorem jsme se kvůli dopravě trochu opozdili a dorazili jsme jako poslední. Když jsme vešli do domu, všimla jsem si, že moje nádobí už stojí na viditelném místě na stole. Naproti tomu ostatní snachy, Marina a Naděžda, přinesly jen hotové saláty ze supermarketu a evidentně se neobtěžovaly vařit. Překvapilo mě to: toto výročí bylo pro tchyni významnou událostí a podle mého názoru stálo za to vynaložit větší úsilí. Blahopřáli jsme oslavenkyni, předali jí dárek a pronesli přípitek.
Všechno šlo dobře, dokud se tchyně s kašlem nepostavila a neřekla: “Mám důležitou zprávu. Ve vesnici Sosnivka je dům, který jsem zdědila po své matce. Děvčata už to vědí. Je tam pěkný pozemek a našli jsme kupce. Rozhodl jsem se, že peníze z prodeje rozdělíme rovným dílem mezi Olega a Nikolaje. Málem jsem se udusila šampaňským. Tchyně řekla, že část dědictví dostanou jen mladší synové, a o mně a Igorovi se ani nezmínila. “Promiňte, ale je to spravedlivé?” nemohla jsem se nezeptat. Oleh s Marinou si stále pronajímají jednopokojový byt a Mykola s Nadijou se chystají mít dítě. Ti potřebují peníze víc.
– I my potřebujeme peníze! Máme hypotéku a zbývá nám zaplatit deset tisíc dolarů. “Neměli jste se zadlužovat,” odsekla Marina. “Ty nejsi ten, kdo by mě měl učit,” odpověděl jsem ostře. “Je ti sedmadvacet a nikdy jsi neměl vzdělání ani kariéru. Jediné, co děláš, je točení účesů, zatímco žiješ v pronajatém bytě.
Marina cvakla jazykem a Naděžda vykulila oči. Tyhle dvě se vždycky snažily vypadat jako tchýniny oblíbenkyně, říkaly jí mami a přede všemi ji objímaly. Ale za zády by jí klidně mohly zlámat kosti a stěžovat si na její přílišné zasahování do jejich života. Například loni v létě jsme se s Ihorem rozhodli, že tchyni darujeme poukaz do sanatoria v Truskavci.
Už dlouho snila o tom, že tam pojede, ale nemohla si cestu dovolit. Marina a Naděžda nás za tento čin pochválily, ale pak jsem je slyšel, jak o tom sarkasticky diskutují: “Samozřejmě, že jsme utratili peníze, tak ať si teď poslechnou její příběhy.” “Děkuji vám za vaši ‘spravedlnost’,” řekl Igor, “já jsem váš syn, taky mám potíže, a vy nás zřejmě vylučujete. Vzal mě za ruku a odešli jsme, aniž bychom se rozloučili. Uplynulo několik dní, ale situace se nevyřešila. Tchyně se několikrát pokoušela o usmíření a nabízela nám, abychom na to zapomněli. Igor však odpověděl neomaleně: buď se dědictví rozdělí mezi všechny, nebo půjde k soudu. Podpořila jsem ho, protože si myslím, že každý z bratrů má nárok na svůj podíl. Ale teď mám pochybnosti.
