Tetiana stála v kuchyni, dívala se na manžela a nehledala slova. “Jsem vyčerpaná!” začala. “Zase je mimo. Celá vesnice o tom mluví. Už toho mám dost, už toho mám dost. Zítra ho podám k rozvodu!” křičela Taťána Petrovna. Kdo tě zdržuje? “To samé tady,” mávl lhostejně rukou trochu rozjařený Vasilij. “Cože! Myslíš, že si dělám legraci? Že ti nebudu sloužit? Já nechci jít? “Znáš mě moc dobře, člověče!” Taťána se ozvala ještě hlasitěji: “Tak posluž! Podávej! Možná jsem o tom celý život jen snila. “Půjdu a zítra odevzdám přihlášku!” Vasyl mávl rukou a odešel z kuchyně. A ona své slovo dodržela. Ráno šla a podala žádost o rozvod. A také se tak stalo. Protože jejich hrdost byla vyšší. Společně napsali inzerát na prodej domu, ale zatím chodili každý do jiného pokoje. Každý do svého koutku. Začali žít jako spolubydlící. Jako sousedé, jako staří přátelé.
Bylo to, jako by se ty dlouhé roky šťastného společného života nikdy nestaly. Taťána Petrovna byla v důchodu a Vasyl dál pracoval a vydělával velmi slušné peníze. Den po rozvodu se muž vrátil domů. Ze zvyku šel do kuchyně na večeři a teprve pak si vzpomněl, že nic neuvařil. Všiml si, že si jeho bývalá žena pochutnává na čerstvě uvařeném boršči, a rozhodl se to změnit.
– “Dej mi misku boršče, Petřivno,” požádal ji velmi nepřátelsky. “Kdo jsi, že tě mám krmit borščem?” odpověděla žena hrdě. “No, jak to myslíš, kdo jsi?” “I když je to dobrý přítel,” řekl Vasyl. “Aha,” zasmála se Taťána, “starý si udělal legraci. “Takových známých mám půl vesnice. “A co mám dělat, vařit boršč pro všechny a prostírat?” “Dobře,” muž nebyl na rozpacích. “Ty mě budeš živit?” “Ty mě budeš láteřit?” žena byla překvapená. Takový obrat událostí nečekala. – Proč, to je dobrý nápad. Sama sice celý hrnec nesním, budu ho muset vylít, ale aspoň dostanu nějaké peníze a nebudu plýtvat jídlem.
Jen si mysli, že to nebude jako v restauraci! Sám jsi říkal, že vařím stejně dobře jako kdejaký kuchař.” “Tak tedy restaurační jídlo,” souhlasil Vasilij. “Přestaň mluvit a rychle to na sebe hoď, mám hlad.” “O čem to mluvíš, člověče? “Žádám tě, abys byl zdvořilý!” “No tak, nepřeháněj. Jak vidím, tak ses utrhl ze řetězu!” Vasyl mu mávl rukou a začal se lačně cpát borščem, který mu z nějakého důvodu připadal chutnější než předtím, když s ním nepočítal.
Obecně jsem si pamatoval všechno do nejmenších detailů, a co jsem si nepamatoval, to jsem si zapsal. Jednoho dne přišel Vasyl domů a ztuhl, když vstoupil do kuchyně. Nepoznával tu známou místnost. Na okně visely nové záclony, stůl byl pokrytý bílým ubrusem a ozdobený vázou s čerstvými květinami. Stojan na ubrousky byl vystlaný ubrousky, u talíře se leskly vidličky a lžíce a uprostřed stolu ležela tlustá kožená složka s elegantním nápisem: “Ztrácíte čas,” vykřikl muž, ale vzal si jídelní lístek a pečlivě studoval každý řádek. “Dobrý večer.
Co si přejete objednat?” Hostitelka, která právě vstoupila, ho vstřícným hlasem vrátila do reality. Muž vzhlédl a nevěřil svým očím. Jeho žena byla k nepoznání. Její postavu, která se objevila odnikud, zakrývaly lesklé šaty a na sobě měla nažehlenou bílou zástěru. Na rtech se jí leskla rudá rtěnka a hlavu jí zdobily bujné kadeře. A co bylo nejdůležitější, její tvář rozzářil úsměv. Vasyl oněměl: “Prosím, má nejdražší. A… šumivé víno! Taťána si nemohla pomoct a rychle se vymanila ze své nové role. “Aha! A říkal jsi, že už nikam nechodíš. Myslela jsem, že jsem si to rozmyslela, tak si to ověřím!
– Mám to zkontrolovat? Nevěříte stálému zákazníkovi. Zase hraješ tu starou písničku? Možná jsem si s tebou chtěl sednout, popovídat si, zavzpomínat na mládí. “Proč bych si k tobě měl sednout? “Nemám nic lepšího na práci než bavit klienty,” odsekla Taťána, pak se podívala na zachmuřený výraz svého bývalého manžela a najednou jí ho bylo velmi líto.
Mezitím se nikdo neozval kvůli bytu na prodej. Žili si takhle. Po večerech večeřeli, dívali se na televizi, luštili křížovky, někdy hráli domino a v noci chodili do svých koutků. Jednoho dlouhého mrazivého večera seděli bývalí manželé v kuchyni. Vasyl opět míchal domino a přemýšlel o něčem svém, a pak se najednou zeptal: “Poslyš, Taťáno, proč jsi tak sama?” “Nenudíš se sám, Vasyle?” “Taky se někdy nudím. Trápí mě, že taková hospodyňka je sama bez manžela.” – “Proč, máš nějaký návrh?” – “Poslyš, Taťáno Petrovno, nechceš si otevřít vlastní restauraci?” Vasilij konečně sebral myšlenky: “Poprvé bych ti dal peníze. Něco málo peněz mám. A ty bys mě tam živil zadarmo. A vlastně by sis mě vzal, protože stejně bydlíme v jednom bytě. – “Proč, to je dobrá nabídka, budu o tom muset přemýšlet,” odpověděla Taťána koketně.
