Byl jsem nechtěné dítě, rodiče to nikdy neskrývali. Moje sestry a já jsme od sebe nebyly věkově tak daleko, jen tři roky. Takže jsem tradičně nosila sestřino oblečení. V páté třídě jsem byla mnohem vyšší než sestra, ale přesto jsem nosila její oblečení. Chodily jsme každá do jiné školy, takže si nikdo nevšiml, že nosím její oblečení.
Nové oblečení jsem začala nosit až na střední škole. Pro rodiče byla moje sestra výjimečná: chodila na kurzy, najímali pro ni učitele. Letní prázdniny jsem trávila u babičky a každý šestý rok jsem jezdila s rodiči k moři. Nikdy mě nenapadlo bojovat, jakkoli se domáhat spravedlnosti. Situace se mi nelíbila, ale bála jsem se cokoli udělat.
Požadovali, abych se dítěte zbavil. Křičeli na mě, nadávali mi do nestydů, říkali, že se nezúčastní mé svatby a že mi nedají žádné peníze. Zároveň kupovali drahé zahraniční auto pro mou sestru. Porodila jsem syna a můj manžel byl nadšený.
Rodiče mi volali a blahopřáli, ale o můj život se nezajímali. Mému synovi bylo nedávno pět let. Manželovi rodiče nám dali byt, syn chodí do školky a já čekám druhé dítě. Jednoho dne mi zavolala matka a řekla mi, že se moje sestra vdává. Řekla, že na její svatbu nemají peníze a že si mám vzít půjčku. Odmítla jsem. Řekla, že už nemám rodiče ani sestru.
