Nedokážete si ani představit, v jaké atmosféře jsem vyrůstal. Když jsem se narodil, můj otec plakal, ale nebyly to slzy radosti. Byl zklamaný, protože snil o synovi. Když jsem vyrůstal, téměř se mi nevěnoval. Když však matka porodila druhé dítě, tentokrát chlapce, všechno se změnilo. Danylo se stal pýchou rodiny a můj otec doslova zářil štěstím a každému se svým synem chlubil.
Od té doby jsem žil v bratrově stínu. On byl vybrán do nejlepších kroužků, zatímco já jsem chodil jen do umělecké školy. Všichni obdivovali Danylovy úspěchy, ale mých úspěchů si ani nevšimli. Matka viděla, jak moc se trápím, ale nikdy se neodvážila otci říct ani slovo. A tak jsem se po dokončení devíti tříd rozhodl jít do školy. Nastoupila jsem na vysokou školu a pak jsem pokračovala ve studiu na univerzitě, kde jsem se chtěla stát učitelkou biologie.
Daniel byl samozřejmě předurčen k “vysokým cílům”. Rodiče mu zaplatili stáž v zahraničí a dali mu peníze na rozjezd vlastního podnikání. Jenže se mu to nepodařilo a o všechno přišel. Jeho otec ho však ospravedlnil: “V takové době mít vlastní firmu je výkon!
To je v pořádku, ono to vyjde! Ale ono to nevyšlo. Danylo si dlouho nemohl udržet žádnou práci a pak se vrátil se svou snoubenkou do domu rodičů, protože neměl na nájem. Rodiče je zaopatřili, aniž by syna odsuzovali. Na Mikuláše jsem přišel k rodičům. Chtěl jsem pogratulovat svému otci – jmenuje se Mykola – a představit jim svého snoubence Andrije. Bylo to pro mě důležité, protože náš vztah byl vážný. Přišla mi naproti i moje matka.
– “Budeme mít dítě!” “To je dar!” vykřikl otec. Pak už si mě a Andreje nikdo nevšímal. A nakonec otec dodal: “Když už, tak chci oznámit, že veškerý náš majetek připadne našemu synovi! Nevydržel jsem to, vstal jsem a odešel. Andrij běžel za mnou. Později mi volala matka, ale já jsem se rozhodl, že rodiče jednou provždy vyškrtnu ze svého života. S Andriijem jsme se vzali a tchyně s tchánem nám pomohli postavit dům na jejich dvoře. Měli jsme děti a náš život byl nádherný. Roky plynuly. Matka se snažila vztah obnovit, ale já jsem nedokázala odpustit. Jednoho dne si zjistila mou adresu a přišla mě navštívit: “Můj otec má potíže, je velmi nemocný. Potřebujeme pomoc!”
– “Kde je Daniil?” – “Nikde nepracuje. Schovává se před válkou. Já jsem jediný, kdo všechny podporuje. Matka plakala a nazývala mě svou poslední nadějí. Slíbila jsem, že budu přemýšlet, jak bych mohla pomoci. Ale pořád nevím, co mám dělat. Nemůžu jim odpustit jejich přístup. Můžete mi poradit, co mám dělat?
