Vzala jsem si muže, kterého jsem nemilovala, a stále ho nemiluji. Mám dvě děti. Můj manžel je hodný, má mě rád, ale já k němu necítím ani lásku, ani vášeň. Když jsem byla mladší, upřímně jsem milovala jednoho muže. Byla jsem v posledním ročníku studia.
Chtěli jsme se vzít, ale jednoho dne zmizel, neodpovídal na mé telefonáty a jeho přátelé nevěděli, kde je. Prostě zmizel, jako by se propadl do země. Po jeho zmizení jsem se dlouho nemohla vzpamatovat. Několik týdnů jsem strávila v nemocnici. Postupem času jsem se s tou bolestí naučila žít. Jednou přijel na návštěvu k mému otci kamarád se svým synem. Seznámili jsme se s ním a začali spolu chodit. O šest měsíců později jsme se vzali.
O rok později se nám narodilo první dítě. Děti už vyrostly a můj manžel se stal ředitelem jedné organizace. Ale na svou lásku jsem nezapomněla, celé ty roky jsem ho hledala, nikdy jsem ho nepotkala. Myslela jsem si, že už nežije. Před půl rokem můj otec zemřel.
Začala jsem matku často navštěvovat. Nechtěla jsem ji nechat samotnou. Po otcově smrti se matka přestěhovala na daču. Každý den jí volám a často ji navštěvuji. Před týdnem, když jsem ji navštívil, mě požádala: “Dcero, jsi se svým mužem šťastná, máš ho ráda?” “Ano,” odpověděla jsem. Nikdy předtím mi takové otázky nepoložila.
Moje matka věděla, že svého muže nemiluji, že naše manželství je jen “rodinný a ekonomický svazek”. Tak naše manželství nazýval můj otec. V důsledku toho mi máma řekla, že táta zaplatil mému příteli, aby mě nechal na pokoji.
Nemohla jsem uvěřit vlastním uším: zaprodal se. Jeho láska k penězům byla silnější než láska ke mně. Takovým lidem se říká “zaprodanci”! Po těchto slovech vytáhla maminka z kapsy obálku a podala mi ji: “Má milovaná dcero. Až budeš číst tento dopis, nebudu už naživu. Před mnoha lety jsem ti ublížila. Odpusť mi, pokud můžeš. Neměla jsem jinou možnost. Líbám tě a objímám. Pamatuj si, že jsem Tě vždycky miloval víc než sám život.” Nemohl jsem uvěřit tomu, co se děje.
