Moje matka je pěstounka. Byla adoptována, když byla velmi malá.
Moji prarodiče ji milovali jako vlastní. Vyrostla a vdala se. Z nějakého důvodu je můj bratranec velmi znepokojen mírou našeho příbuzenství. Nemá mě ráda, závidí mi. Protože jsem se dobře učila a pak jsem šla na medicínu.
K mým narozeninám mi dědeček dal auto. Pukala žárlivostí. Její otec je úspěšný podnikatel, který jí koupí všechno, co si přeje.
Má dvě luxusní auta. Ale to, co mi dědeček dal jako dárek, se jí nelíbilo. Na rodinné večeři se moji příbuzní zajímali o kluka, se kterým jsem chodila. Babička se mě zeptala, kdy se budeme brát. Pak ale můj bratranec řekl, že moje dítě nebude pravé pravnouče. Já ji znám. Ráda uráží; její poznámku jsem ignorovala a dál se bavila s babičkou. Přinesli dort, který dědeček objednal na mou počest. Najednou z ničeho nic sestřenice řekla:
“Není to tvoje vlastní vnučka, proč ta úcta, dal jsi jí auto, objednal dort, kdo to vlastně je?” Dědeček to nevydržel a usadil ji na její místo: “Říkáte, že není vaše vlastní vnučka, ano, adoptovali jsme její matku. No a co, vždycky nám pomáhá a každý týden nás navštěvuje. Stará se o nás.
A ty? Ty přijdeš, když něco potřebuješ.” Věděla jsem, že když s ní její matka otěhotněla, chtěla těhotenství ukončit, byla nechtěné dítě. Tak jsem jí to řekla: “Ale my jsme žádoucí děti, což o tobě říct nemůžu.” Dědeček na mě mrkl: moje odpověď se mu líbila. Už nikdy nebudu trpět urážky své nevychované sestřenice. Matka mi říká, že bych se jí měla omluvit, ale já si myslím, že jsem udělala správnou věc. Co si myslíte vy?
