Je mi 38 let, s manželem máme tři děti: nejstarším je 13 a 11 let a nejmladší dceři je teprve 8 měsíců. Rozhodnutí mít Světlanu upřímně řečeno nebylo moje. Ve skutečnosti to byl nápad mého manžela. V roce 2022 mě Oleksij začal přesvědčovat, že potřebujeme nový přírůstek: “Potřebujeme další dítě, Oleno. Je to radost pro rodinu. Snad nechceš, abych odešel a nechal tě tu samotnou?
Už máme dva kluky a vzpomeň si, jak těžké bylo je vychovávat. A ani teď nemáme peníze na třetí dítě!” – No, stejně půjdeš na mateřskou, vezmi si volno. A pak uvidíš, jak bude všechno v pořádku. Ti starší už jsou samostatní. Souhlasil jsem s tím. V hloubi duše jsem vždycky snila o tom, že budu mít dceru. Ale abych byla upřímná, byla to výzva. Těhotenství bylo náročné, několikrát jsem musela rodit.
A porod je skutečná noční můra. Císařský řez, náklady na kliniku – spousta peněz. Po porodu se stále nemohu vzpamatovat: neustálá únava, bezesné noci, Světlaniny rozmary. A kromě ní se musím starat o starší, pomáhat jim s učením, posílat je do školy. A pak je tu úklid a vaření – je to celý koloběh. A Alexej? Jeho péče skončila hned po propuštění z nemocnice.
Teď chodil domů zachmuřený, podrážděný a jen mi vyčítal: “Měl by ses starat aspoň o sebe. Nejsi manželka, jsi kuchařka. Bože, i tenhle župan vypadá jako hadr! – Můžeš mi trochu pomoct? Celý den se točím jako veverka v kole. – Pomoc? Já jsem celý den v práci a ty doma! Nejsem robot. Oleksijův plat sotva pokryl nájem a oblečení. Matka nás zachraňovala jídlem:
z vesnice posílali zeleninu, vejce a mléko. Ale Oleksij se o to nestaral. Stěžoval si jen na svého šéfa: “V práci je to blázinec. Nikdo nemyslí na lidi, nedostaneš zaplaceno.”
– Tak si najdi něco lepšího. Podívejte se na všechny ty reklamy! – Všechno je to podvod! Mlčel jsem, zatínal zuby a dál nesl všechno na svých bedrech. A pak jsem jednou, když jsem uklízela dům, našla v zásuvce nějaké dokumenty s pečetěmi a manželovým jménem. – Co je to? – Nedotýkej se toho! Je to… pro práci. Jak jsi je vůbec našel? Do toho ti nic není! Jeho reakce mě znepokojila. Co neříká? Možná si vzal půjčku nebo se pustil do podvodu s bydlením? Pravda však byla mnohem horší.
Večer jsem slyšel, jak Oleksij telefonuje s kmotrem. Jejich rozhovor mě ohromil. “Tak jak to vypadá s těmi dokumenty?” zeptal se kmotr. Za pár týdnů odjíždím. Čekají tam na mě. – A co Elena a děti? – Vyřeší si to sami. Pošlu jim peníze, co ještě potřebují? – Už jsi jí to řekl? – Ne, proč? Řeknu jí, že jsem na služební cestě v Polsku. Stál jsem za dveřmi a sotva jsem dýchal.
Všechno, co říkal o své rodině, o novém přírůstku, o podpoře, se ukázalo jako lež. Alexej se už dávno rozhodl, že nás opustí, a nijak ho to netrápilo. Teď nevím, co mám dělat. Mám si s ním promluvit? Měla bych podat žádost o rozvod? Nebo ho nahlásit, aby nesměl opustit zemi? Co byste udělali na mém místě?
