Jdi na vysokou školu, vdej se, v druhém roce pořiď dítě, pak se s manželem proháněj po zahradě, vynadej kamarádkám a na zimu si sroluj okurky a dýně. Ale ne. Nechala by ostatní, aby z téhle rutiny vypadli, ona si šla svou cestou. Když si šla Tetiana vyzvednout dokumenty, nesměle se jí v hlavě pohnula myšlenka: proč by se vlastně měla hlásit na katedru historie, kde je konkurence patnácti lidí, kteří se ucházejí o místo? Hlavní je přece studovat na univerzitě, na detailech nezáleží.
Existuje také katedra strojírenství, kde jsou na jedno místo tři lidé. A fyzikální fakulta s 1,7 – skoro jako v dětské úloze o bagrech. Na chodbě viselo oznámení: “Práce ve skříni, kolej”. A byla to dobrá varianta – přes den pracovat, večer studovat a za rok zkrotit fyziku. Myšlenka začala dostávat podobu plánu. Taťána řekla rodičům, že se přihlásila do přípravného kurzu na univerzitě. Nechápali, o co jde, ale měli z dcery velkou radost. A dokonce jí občas posílali peníze.
Celý den seděla ve své skříni a četla tlustou knihu s názvem Fyzika. Elementární kurz”, ale plán se zadrhával na každém kroku. Především se ukázalo, že je velmi obtížné nosit svrchní oblečení. Za druhé Taťáně unikal smysl toho, co se v učebnici psalo.
Faktem je, že učitelka pracovala na částečný úvazek jako učitelka fyziky, považovala fyziku za pseudovědu a byla ráda, že chytří lidé kdysi upálili Giordana Bruna. Místo řešení problémů hrála třída basketbal. Tím nechci říct, že by z toho byla Taťána rozrušená: trojky házela vždycky docela dobře. Do jara se jí podařilo přečíst jen polovinu knihy.
Dívka se však nehodlala vzdát: i když podstatu chabě chápala, vzorce a definice se dokázala naučit nazpaměť. Přišel den zkoušek. Taťána si s prezentací poradila skvěle, ale fyzika ji zklamala. Nevyřešila ani jeden problém. Zkoušející, obtloustlý muž s brýlemi, se jí chystal dát známku “nevyhovující”, ale na poslední chvíli se rozhodl, že se jí zeptá na definici. “C! A ten ceněný studentský průkaz v kapse.
Ve skupině bylo 26 chlapců a ona byla sedmadvacátá. Učit se bylo ještě těžší než se dostat dovnitř. Na přednáškách Tetiana nerozuměla skoro ničemu a na seminářích propadala po neúspěchu. Jednou si ji zavolali k tabuli a požádali ji, aby zjednodušila část výrazu. Dívka si vzpomněla, že lze redukovat stejné hodnoty v čitateli i jmenovateli. A napsala … Skupina propukla v smích. Taťána byla považována za panáka a první sezení zázračně absolvovala s trojkami.
Několik opakování, téměř nepřetržité šprtání, láhev valeriánu….. Mohla se učit až do druhého sezení a stačilo by to. Blížil se první téměř jarní svátek, Den obránců vlasti. Měla by spolužákům pogratulovat sama, ale nechtělo se jí do toho. Proč gratulovat těm, kteří vámi pohrdají? Matka ji přesvědčovala. Rozhodly se, že každému z nich dají přání. Tetiana nelenila a složila šestadvacet básní s vědeckým nádechem. “Viktor honil tranzistorák po domě, Viktor střelil tranzistorák do nohy.
Víťo, šťastný 23. únor! Máš moc pěknou modrou košili, nos ji častěji. Vyniknou ti v ní oči.” Chlapci byli dárkem tak překvapeni, že se Taťáně přestali smát. Vlastně se rozhodli, že ji vezmou pod svá křídla: Když dívka něčemu nerozuměla, jeden z nich jí po hodině vysvětlil obtížné body. Dne 8. března dostala Taťána jako dárek kytici sedmadvaceti růží: jedna byla od jejího učitele, od toho samého, který jí dal trojku z písemky. Nikdy v životě nedostala tak bohatou kytici.
Když růže přinesla na kolej, přišly ji navštívit všechny dívky ze sousedních pokojů. Některé žárlily, jiné nabízely, že květiny prodají na trhu za dobrou cenu, než zvadnou. Taťána uzavřela druhé sezení bez jediného neúspěchu a v dalším se stala výbornou studentkou a nejlepší studentkou fyziky na univerzitě. Čekala ji dlouhá a slavná kariéra. Taťána Kolokolcevová je doktorkou fyziky a matematiky, autorkou několika učebnic, významnou odbornicí na statistiku polymerů a milovnicí historie.
