Můj manžel Petro měl vždy velmi blízko ke svým rodičům. Zpočátku jsem si myslela, že je to úžasné: váží si své rodiny, váží si jí a miluje ji. Doufala jsem, že se ke mně bude chovat stejně. Petr má z prvního manželství dvě děti, Dmitrije a Daniela. Vycházeli jsme spolu velmi dobře: chodili jsme na procházky do parků, navštěvovali kavárny a slavili společně svátky. Upřímně jsem si ty kluky zamilovala, protože sama kvůli zdravotním problémům děti mít nemůžu. Tak jsem se rozhodl, že jim svou lásku daruji. V hloubi duše jsem doufala, že jednoho dne budu moci mít dítě. Bydleli jsme v domě Petrových rodičů. Tchánovci mě přijali dobře a dali mi k dispozici druhé patro. Občas jsem však od nich slyšela výčitky:
– Proč jsi mi vzala hrnek? Kup si vlastní. – Boty se tu nesmí. – Proč jsi měla k večeři pohanku, a ne boršč. – Proč jsi neumyla nádobí? Necítila jsem se v tom domě jako hostitelka. Zhoršilo se to, když jsme se začali dělit o jídlo z různých lednic. Nesměla jsem si vzít ani nic, co nebylo moje. Jednoho dne jsem Petrovi naznačila, že je čas se odstěhovat a pronajmout si byt. “Zlato, já nemám tolik peněz. Víš, že musíme platit nájem, alimenty a z něčeho žít sami. Trpělivě jsem čekala, až se Petro rozhodne přestěhovat.
Ve věku 30+ je bydlení u rodičů pochybné potěšení. Zdá se, že jsi dospělý, ale pořád se cítíš jako dítě. Před měsícem mi zemřela babička Stefa. Byla vážně nemocná a lékaři jí nedávali žádnou naději. S rodiči jsme zařídili pohřeb, zaplatili kostel i rakev.
Trvalo mi tři dny, než jsem se z té ztráty vzpamatoval. Moje babička mi byla velmi drahou osobou. Její smrt ve mně zanechala prázdnotu. Než zemřela, babička na mě přepsala svůj byt – malý dvoupokojový byt v klidné sychrovské čtvrti. Bylo to blízko dobrých sousedů, pohodlného dopravního uzlu a velkého obchodu.
Rozhodl jsem se, že si s Petrem promluvím o dalším stěhování. Doufal jsem, že mě teď podpoří. “Byt mám, jen potřebuji udělat nějaké drobné opravy. Potřebuju koupit postel, skříň, možná pračku… – Možná bude lepší ten byt prodat? Jeho otázka mě zarazila. Ukázalo se, že Petr už má svůj plán. – Proč ho prodávat? Nechceš se tam přestěhovat? – Ne. Proč potřebujeme nový byt?
Raději zůstaneme tady. Peníze z prodeje si rozdělíme: jednu část dáme na rekonstrukci kuchyně a obýváku a druhou část uložíme do banky na úroky. – Do banky? – Ano. Pro Danyla a Dmytra, pro jejich budoucnost. Byl jsem v šoku. – Proč bych měl myslet na tvé rodiče a děti? – Protože jsi moje žena a žiješ tady. Nemůžu opustit své rodiče. Moji tchánovci jsou zdraví, pracují, nic nepotřebují. Proč se Petro rozhodl zůstat, je mi záhadou. Rozhodl jsem se investovat své peníze do rekonstrukce bytu.
Pomáhají mi táta a strýc, zkušení řemeslníci. Ale každý den slyším to samé: “Kdy dáš byt na prodej? Do hovoru se zapojila i moje tchyně. Doslova mě otravují jako datel. Nemůžu si ani v klidu vypít kávu – začnou se vyptávat, jestli už je byt na trhu. Včera mi Petro dal ultimátum: “Buď byt prodáš, nebo ne,
