– Mami, budu mít dvojčata. Nemůžu bez tebe žít… Olga Zacharivna šla za dcerou. Rik má dvě batolata… – Můžeš zůstat u nás. Moje žena půjde do práce. Budeme dělat opravy… Olha Zacharivna prodala svůj dům ve vesnici a navzdory odrazování přátel se přestěhovala ke své dceři a zeťovi. Uplynuly další tři roky. V rozhovorech mezi její dcerou a zetěm stále častěji padala slova o stísněných podmínkách ve čtyřicetimetrovém bytě.
Nakonec to Olga Zacharivna už nevydržela a požádala zetě a dceru, aby jí za peníze, které zbyly z prodeje domu, našli malý domek. Našli nějaký zchátralý dům. Přivezli ho a odjeli. A s takovým uraženým výrazem řekli: “Proč by se matka měla divit?
Bydlela by s námi…” Dům byl zcela opuštěný. Prach, pavučiny, myši, shnilé podlahy… Šel jsem se podívat do stodoly a letní kuchyně. Než jsem tam došel, zavolala na mě mladá žena: “Dobrý den. Jmenuji se Anna. Bydlím vedle vás.
Vyzvednou tě? “Dobrý den, Anno,” usmála se Olga Zacharovna, “ne, nevyzvednou. Budu bydlet tady. – Aha. “Tak to máme stav nouze,” zasmála se Hanna a začala telefonovat. O deset minut později kosil mladý muž křovinořezem plevel na dvoře. A za dalších pět minut přišlo dalších pět dívek (Anniných sester) a začaly společně uklízet dům a dvůr.
Olha týden přespávala u Hanny doma, zatímco se uklízelo v jejím domě. A pak si pomalu začala zvykat na místní životní rytmus. Dokonce vozila své zahradní produkty prodávat na nedalekou dálnici… Dcera mi po půl roce zavolala. Poprvé. – Mami, blíží se zima. Zítra si tě manžel odveze.” – Jsem v pořádku,” odpověděla Olha Zacharivna a zavěsila telefon.
Druhý den ji přišel navštívit zeť s dcerou. Olga Zacharivna přinesla ze sklepa ovoce a zeleninu. Podala je ohromenému zeti. “Jdi s Bohem,” řekla tiše, “a kéž bys měl takové sousedy jako já, kdyby ses, nedej Bože, ocitl v mé situaci.
