Vasyl a Halyna měli svatbu doma. Pozvali blízké sousedy, vařili brambory a smažili slaninu. Specialitou byla zálivka. Takto oslavili tuto událost. Všichni ve vesnici se jim smáli. Halyna a Vasyl měli svatbu v domě nevěsty. Pozvali blízké sousedy, vařily se brambory a smažila slanina. Hlavním jídlem byl vinný koláč, a tak tuto událost oslavili.
Všichni ve vesnici se smáli a žili spolu v lásce a harmonii až do konce života. ve vesnici si všichni mysleli, že Galka není moc krásná, protože byla vyšší než všichni chlapci. Snadno dokázala sama naštípat dříví a zorat pořádný kus půdy. Nikdo si nemyslel, že se někdy vdá. “Kdo si ji vezme, žádný muž jí nemůže konkurovat,” šeptali si vesničané. Všechny však překvapila, když se jí ujal malý, hubený, “městský” chlapec Vasyl a požádal ji o ruku. Její otec se nevrátil z fronty a matka zůstala s pěti malými dětmi. Jaká práce byla v 50. letech na vesnici? V kolchozu.
Přijali staré i mladé. Proto v sedmé třídě opustila školu a šla pomáhat matce na farmu. Musela chodit ke kravám, kterých měla osmnáct, třikrát denně. Vstávala ve čtyři ráno a celý den se točila jako včela. Nikdy si však nestěžovala. Na farmě i doma jsem všechno stíhala. Když přišlo jaro nebo podzim, chopila se pluhu, aby nemusela nikoho najímat.
Léta ubíhala v práci a starostech. Dívky stejného věku se už setkávaly se sluncem pod vrbou s chlapci, ale na ni se žádný chlapec nikdy nepodíval. Pro mladé lidi to prý byla velká událost, protože se proslýchalo, že přijdou z města. Nebyly to jen housle dědy Fedosije, ale opravdová dechovka! Galja byla pozvaná jako kamarádka: “Proč bych měla jít? Nemám lidské boty ani dobré oblečení,” odpověděla dívkám.
Doma se však matce přesto podařilo dceru vyhodit: “Jdi, aspoň si poslechni ty muzikanty. Můžeš mi o tom vyprávět. Kdy jindy budete mít takovou příležitost? Nakonec budeš žít v blízkosti krav.” Co jsem měl dělat? Šla. V duchu si přiznala, že je zvědavá, jaká bude svatba. Ještě nikdy netančila ohnivou polku ani krakowiak. Ale hudba se jí moc líbila.
A hudebníci byli tak zábavní. Ne v plátěných košilích jako jejich kluci z vesnice, ale v jakýchsi kostkovaných sakách. Mrkali na mladé ženy i na stařenky, vedle kterých seděla Halia. Jedna se na ni dokonce několikrát usmála. Na tamburínu hrál tak mírumilovný chlapík, že ji překvapilo, že nástroj zvládá. A ten vysoký trumpetista se jí líbil. “Ach, kam mám jít za takovým fešákem…” povzdechla si. Tahle svatba byla jediným světlým bodem v jejím životě, ale i ten se postupně začal ztrácet v šedivé každodennosti. Jednoho večera však někdo zaklepal na dveře.
– “Kdo je tam v noci?” zeptala se matka, která už seděla u kamen. -“Jdi a zeptej se.” – “Kdo je tam?” křikla přes dveře. “Otevři, jsou tu dohazovači!” Galka byla těmi slovy ohromena. “Kdo je kdo?” zeptala se znovu třesoucím se hlasem. “Budeme se ucházet o tvou dceru! Otevřete dveře!” Vpadla do místnosti a začala tahat matku z kamen.”
– Ale kdo se má ucházet? Nince je ještě čtrnáct let, ostatní jsou ještě mladší. “To jsi ty?” nechápala její matka. Když se otevřely dveře, Galja málem omdlela. Před ní stál ten klidný hudebník, kterého nedávno viděla na svatbě. A začali si povídat o červené dívce a kuně, která vběhla do jejich domu. A nakonec dohrála dohazovačka: “Chceme si vzít tuhle vaši dívku, ale neznáme její jméno.” A ukázal prstem na Galju. “Řeknu ti tohle, dcero,” poradila matka ve vedlejším pokoji, “nemusíš na nikoho čekat. Není dost hezkých mužů pro všechny a třeba ten kluk bude dobrý. Přines ručníky, už dávno jsem je dala do truhly.
Uvědomila si, že se svou hubenou postavou a popsaným obličejem nevypadá dobře, ale proč by to dělala? Neměla však na vybranou – ovázala nečekané hosty vyšívanou látkou. Pozvala blízké sousedy, aby si ze slušnosti přisedli. Vařili jsme brambory a smažili slaninu. Specialitou byl vinaigrette, o který jsme se podělili.
Tak se tato událost slavila. Vasyl, tak se ten mladík jmenoval, vyrůstal jako sirotek a přinesl si s sebou tamburínu, protože měl takové jmění. Ale ten chlap měl zlaté ruce. Opravil pokřivené dveře a postavil plot. Požádal o práci v kolchozu jako sběrač, zadarmo, protože vyrostl ve městě. Zpočátku, když šli novomanželé na farmu, všechny ženy z jejich ulice seděly v oknech. “Tady je pár. Sotva jí sahá po ramena. Je to skutečný výkon!”
Umyli by kosti. “Štepsel a Tarapunka”, tak je pokřtili vesničané. Manželé však na posměšná slova nedbali. Žili si svým životem a vedli svou domácnost. Vasyl také pracoval na částečný úvazek se svými přáteli na svatbách. O dva roky později se jim narodil syn. Dali mu jméno Bogdančik. S narozením dítěte Galia rozkvetla a Vasyl jako by vyrostl. Nebo to bylo štěstí, které je tak změnilo? A pak jim Bůh dal dceru. Časem si lidé na neobvyklý pár zvykli, ale na přezdívky nezapomněli. Někdy si muži Vasyla u skleničky dobírali: “Jak tě poslouchá tvoje žena?”
A on moudře zavtipkoval: “To není ona, kdo mě poslouchá, ale já poslouchám ji.” Vesnické ženy Halce dokonce záviděly. “Vasyl-Stepsel začal stavět dům a ten náš nevysychá od vodky,” stěžovaly si jedna druhé, “a prý nosí ženě květiny.” V domě Galiny a Vasyla bylo hlučno. Letos oslavili 83letá Galina Petrovna a 85letý Vasilij Stěpanovič “diamantovou” svatbu. Léta manželce ohnula záda a nyní je téměř stejně vysoká jako její manžel. Na návštěvu přišly dvě děti a tři vnoučata a pravnučka. “Víte, děti, já jsem se nejdřív styděla s ním chodit, brečela jsem kvůli posměchu,” svěřila se babička rodině u slavnostního stolu. “A teď budu všem říkat, že lepší muž než můj Vasyl ve vsi nebyl a asi už nebude. Protože z obličeje se voda pít nedá a s nikým se nedá žít. Ale měla jsem velké štěstí na svého manžela.
