Všichni spolužáci se mi vždycky smáli. Důvodem jejich posměchu byla moje matka, které bylo 64 let, když mi bylo teprve 15 let. Když na rodičovské schůzky všech mých spolužáků přišly mladé matky, ta moje vypadala spíš jako babička.
Postupem času jsem se za ni začala stydět… Když už jsem nemohla vydržet posměšky spolužáků, přišla jsem, sbalila si věci do batohu a odešla domů. Toulal jsem se po nádražích a stanicích metra, přespával, kde se dalo, a přes den jedl, co se dalo.
Jednou jsem na jednom nádraží potkal matčinu kamarádku, naši sousedku, tetu Káťu, která přišla a sedla si vedle mě. – Uvědomuješ si vůbec, co děláš? Tvou mámu odvezla sanitka.” “Neměla jsi mě rodit v tomhle věku,” řekla jsem uraženě.
Řekla jsem, že tvou mámu odvezla sanitka. Teď je v nemocnici! Říkala jsem jí, aby tě neopouštěla, ale litovala toho. – Proč? – Tvá matka tě našla na lavičce před naším domem na Nový rok ráno. Byl jsi tam zmrzlý, tak tě vzala domů.
Tvá matka několik měsíců pátrala po tvých rodičích, ale když už neměla naději je najít, adoptovala tě. “Lžeš!” Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem slyšela. Po hodině pláče, kdy jsem seděla na vlhké podlaze, jsem vstala a běžela za mámou.
Likar se nade mnou slitoval a pustil mě za mámou dovnitř. Mami, neopouštěj mě, potřebuju tě!” křičela jsem z plných plic. Díky Bohu, maminka byla zachráněna a já se za ni nestyděla, už jsem na ni byla pyšná. Máma mě zachránila před vlhkými zdmi sirotčince a ona sama, tak malá a křehká, se stala mou rodinou.
