Svého manžela jsem poznala v práci. Jednoho dne se mi porouchal počítač, tak jsem zavolala ajťákům. Přišli dva chlapi, jeden z nich byl tak charismatický, že jsem se do něj nemohla nezamilovat. Neustále se usmíval a s každým žertoval. Téměř všechny členky našeho týmu byly do Andreje zamilované. Předstírala jsem, že mě nezajímá. Dávala jsem najevo svou hrdost a nepřístupnost. Jednou mi vylil na stůl kávu, rozzuřila jsem se a šla pro hadr. Když jsem odcházela, stál u dveří a řekl: “Přestaneš se hroutit? Vidím, že mě máš ráda,” řekl mi
. V tu chvíli mi srdce bušilo jako splašené. Usilovně jsem se snažila nedat najevo žádné emoce. Po té příhodě se o mě začal starat:
dal mi květiny, přišel ke mně domů, aby mě doprovodil domů, pozval mě na rande, ale já odmítla. Chtěla jsem, aby mě trochu proháněl. Jeho dvoření trvalo asi měsíc, neodolala jsem a začali jsme spolu chodit. Moje štěstí neznalo mezí. Hned jsem to řekla mamince, ale té se nelíbilo, že teď mám v životě kromě ní ještě někoho jiného
. Když mě Andrej požádal o ruku a já souhlasila, můj život se okamžitě změnil. “Moje matka tu zprávu přijala, jako by někdo zemřel. Necháš mě samotnou, zapomeneš na vlastní matku, jak mi to můžeš udělat?” skoro se rozplakala. Večer přišel Andrij; myslela jsem si, že se s ním uvidí a že by se mohli spřátelit.
Ale tady to nebylo. Andrij začal jako obvykle vtipkovat a matce se to nelíbilo. “Andreji, moje dcera mě neopustí, miluje mě víc než tebe,” řekla matka. Andrij nezůstal nic dlužen a začal říkat, že to není možné. Celý večer seděli a hádali se, koho mám raději. Nebyla jsem ráda, když jsem to slyšela. Ani si nevšimli, že jsem od nich odešla do jiného pokoje.
Nevím, jestli se mám urazit, nebo ne, a jak je usmířit? Moje máma mluví o Andrijovi každý den ve zlém a můj snoubenec dělá totéž. Cítím, že mě brzy jeden z nich donutí si vybrat. Nechápu, jak si člověk může vybrat jednoho blízkého člověka…
