Ráno začalo voláním Sena, který radostně oznámil: “Mami, Galia je těhotná. Umíš si to představit, taková radost… – Ach, gratuluju. Jen je to trochu divné… – Co je divné, jsme manželé už pět let, je nejvyšší čas. Druhý den přišla tchyně zničehonic k synovi domů. Obvykle jezdívala o svátcích nebo volala předem, ale tentokrát přišla jen tak, a to bylo pro Galiu zvláštní. – Haloško, jsem ráda, že konečně budeš mít dítě.
Jen neříkej manželovi, že to není jeho. -Jak… Proč to říkáš, vždyť jsme se celou dobu snažili otěhotnět, dělala jsem si všechny testy, bylo mi dobře. Jenže on nechtěl, říkal, že ví, že nemá žádné problémy. -Haloško, je to tak… můj Aleš měl v dětství nějakou nemoc a po ní jsou muži neplodní. Jenže on o tom neví a já nechci, aby to věděl. Jen by ztratil sebevědomí a kdo ví, co by se s ním stalo. Pak se přiznám… Teď jsem šla po práci do kavárny na kafe a sedl si tam nějaký chlap.
Nepamatuji si, jak jsem se ocitl v jeho domě.
Mám Aljošu rád, opravdu. “Galjo, všechno, co se děje, je k dobrému, to dítě jsi potřebovala,” uklidňovala ji tchyně. Galja bezpečně porodila. V porodnici se objevil Lešin spolužák jako zdravotní sestra a pustil ho na oddělení. -“Galjo, máme tak krásnou holčičku. Jen nechápu, proč má tak červené vlasy.”
– To je jen syřidlo, kdoví, co je tam přimícháno. Hlavní je, že je zdravá. O den později přišel Aljoša za matkou a říká: “Já vím, že to dítě není moje.”
– Jak to víš, synku? – Pamatuješ si na moji spolužačku, ta je teď zdravotní sestrou v porodnici, říkala, že krevní skupina nesedí. Dlouho jsem to před tebou tajil, ale jsi neplodný. Řekla jsem o tom Galje a ona otěhotněla jiným způsobem, abys mohl mít dítě, našla způsob, jak otěhotnět.” – Takže Galja to věděla, ale neopustila mě kvůli tomu? Dokonce mi porodila dítě. – Ano, porodila. Jen o tom Galje neříkej, žijí v klidu.
