Olena bydlela vedle nás. V rodině opilců. Dělali hodně hluku, v noci klepali na naše dveře a budili Sašu. V osmi letech byl Oleksandře diagnostikován průjem. Od toho dne jsme prakticky žili v nemocnicích. A když jsme doma odpočívali po léčbě, Olena byla pravidelně u nás, což mě rozčilovalo. Ale brala jsem to mlčky, aby se Saša cítila dobře. Když Saša spala, Olena přicházela ke mně do kuchyně a říkala: “Pomůžu ti, teto Světlo. Zároveň by její oči vyjadřovaly takové teplo, jako by se vrátila z prázdninového tábora, a já bych začala dávat na stůl všechno, co je v lednici.
Reklama
A já si vyčítala, že mě nenapadlo ji nakrmit dřív. Přišel den, kdy jí lékaři naznačili, že by měla zůstat doma s rodinou. Poslední noc Saša řekla: “Mami, spi dneska vedle mě.” “Samozřejmě, miláčku! Poslouchala jsem vedle sebe její chraplavý dech a z očí se mi vyřinuly slzy. Obě jsme věděly, že brzy odejde. Ale nemohly jsme tomu uvěřit. “Nech mě jít, mami. Jsem unavená!” ozvala se najednou Saša. “O čem to mluvíš, drahoušku? Doktoři mluvili o další operaci. Později. – Nepotřebuji další operaci. Jsem příliš unavená. Mlčeli jsme. – Mami, proč nemáš ráda Lenu? Je dobrá! Je to moje nejlepší kamarádka. Moje malá sestra. – Co jsi, co jsi, Sašo? Kdo ti řekl, že ji nemám ráda? – Já myslím, že jo. Je milá.
Vyřiďte Leně, že její žádost vyřídím. Pak Saša usnula. Ve spánku tiše odešla. Žádný křik, žádná úzkost. Ráno už jsem neplakala. Všechny slzy během noci vyprchaly. Olena přišla ze školy jako obvykle. Všimla si zrcadla přikrytého prostěradlem a začala plakat. Opřela si hlavu o zárubeň a rozplakala se. Je mi to líto… – vzlykla – Počkejte chvíli. Pojď dál. Zavedl jsem ji do kuchyně. Omámeně jsem si rukama dělal sendviče a čaj. – Řekla, že udělá, o co jsi ji požádal. Co se děje? Dáša si povzdechla a zakryla si ústa rukou. – Nemlč. – Stydím se, nemůžu.
Ale byla jsem vytrvalá a Elena mi řekla, že když si s dcerou povídaly o tom, jak bude Alexandra v Božím království, poprosí Boha, aby dal Eleně jiné rodiče. O měsíc později si opatrovnická komise Elenu odvedla. Neplakala. Kolja, který celou proceduru viděl, řekl: “Bylo jim to jedno. Vzali ji pryč, a to je v pořádku. Možná si ji můžeme vzít my, co? Zařídíme opatrovnictví. Je to hodná holka. Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Co to říká? Vzít si Elenu? – Přemýšlej o tom. Saša by to chtěla. Přemýšlej o tom! Přemýšlel jsem o tom.
Kolja má pravdu, věděl jsem to. Ale jak jsem mohla milovat tohle dítě? Vždyť mě neustále rozčilovala. Byla to příšerná matka. Ale je snad matkou ta, která ji nemiluje? Dlouho jsem přemýšlela… Nesměla jsem být matkou. Bála jsem se rodit jiné… – Souhlasím.
– Druhý den jsem o tom řekla manželovi u oběda. O několik měsíců později jsme prodali byt a koupili jiný, dál od našeho starého bydliště. Dál od Ivanovových. Podařilo se nám stát se Eleninými opatrovníky. Kolja říkal, že doufá, že ji v budoucnu adoptuje. A o šest měsíců později se najednou ukázalo, že jsem těhotná. Elena z nějakého důvodu pořád skákala.
– Hurá, žije! Já jsem naživu! Myslím, že tehdy jsem se na ni upřímně usmála. Poprvé. – Z čeho máš radost? Myslíš, že dítě je zábava? – Ano! Samozřejmě, že je to zábava, teto Světlo, je to zábava a je to skvělé! Lence už bylo jedenáct a snažila se mi pomáhat. Tato skutečnost pomalu rozpouštěla led na mém srdci. Narodilo se zdravé dítě. Přinesli jsme ho domů, uložili do postýlky a šli do kuchyně. Olena vběhla do pokoje a začala křičet. “Spěchala jsem tam.” “On se směje! Mami, podívej, on se usmívá!
