Bydlení v sousedství bývalé tchyně pro mě bylo vždycky výzvou. Postavili jsme si vysoké ploty a vytvořili vizuální bariéru, která odrážela naše citové odcizení, ale moc to nepomohlo.
Najednou jsem zjistila, že mi na ní záleží, i když jsem nevěděla proč ani jak se to stalo. Před třemi desetiletími, v devatenácti letech, jsem se provdala za svého souseda Volodymyra. Byl o šest let starší než já a před svatbou jsme spolu dlouho nechodili. Všechno by bylo v pořádku, ale náš manželský život v mém domě rychle přišel vniveč.
Ukázalo se, že Vladimír se ke mně nehodí, nijak se nesnažil stát se lepším partnerem. Jeho rozhodnutí odstěhovat se do Kanady bylo posledním hřebíčkem do rakve našeho manželství. V jednadvaceti letech jsem už byla rozvedená, což v mé vesnici nebylo vítáno.
Bylo to těžké období, ale čas léčí! O šest let později jsem potkala úžasného muže a začala žít plnohodnotný rodinný život se dvěma dětmi. Nyní jsem Vladimírovi vděčná za to, že odešel z mého života a otevřel mi cestu k pravé lásce.
Jeho matka, moje bývalá tchyně, žila celá ta léta vedle nás. Jak stárla, začala se potýkat s domácími pracemi. Jednou jsem ji viděla, jak se snaží přinést vodu, a to mě dojalo k slzám. Přistoupila jsem k ní a nabídla jí pomoc, přičemž jsem ji ujistila, že je to upřímný lidský čin a že se na ni dívám jako na starší sousedku, ne jako na svou bývalou tchyni.
Teď jí vařím, nakupuji a uklízím. Když jsem se manžela zeptala, co si o mých nových povinnostech myslí, jeho slova mě zahřála u srdce: “Potvrzuje to, že jsem si vybral tu nejlepší ženu na světě. Život přináší nečekané zvraty, ale věřím, že konat dobro je naší lidskou povinností.
