Moje tchyně navrhla, abychom se k ní nastěhovali a pronajali náš byt. Neměli jsme kam jít, tak jsme souhlasili. Když byl manžel doma, všichni si z nás dělali legraci. Ale jakmile odešel, okamžitě mě postavili na své místo. Nesměla jsem se ani přiblížit k ledničce. Dlouho jsem před manželem plakala a snažila se mu všechno vysvětlit.
Nemohl uvěřit, že by se tchyně a její dcera snížily k tomu, aby mi na hřeben nalepily něco lepkavého. Nedokážu říct, jak dlouho bych to vydržela, nebýt jedné příhody. S manželem jsme odcházeli z domu brzy ráno společně. On šel do práce a já jsem odvedla děti do školky.
Ale dnes ráno bylo manželovi trochu špatně a rozhodl se, že nevstane z postele. Vyšla jsem si zařídit své vlastní věci a brzy jsem se vrátila. Ve dveřích jsem narazila na švagrovu spolubydlící: – Hele, ty, běž rychle pro pivo. – Zbláznila ses? Řekl jsem to rychle. Tak to řeknu ještě jednou! Zvedl jsem ruce nad hlavu a utíkal do obchodu!
Tchyně vyšla z kuchyně: – Přesně tak! Ať dělá něco užitečného, ty hloupá ženská! A ať vynese odpadky. V tu chvíli se otevřely dveře našeho pokoje a vyšel můj muž. Tichá scéna. Tchyně nesměle zmizela v kuchyni.
Muž popadl podlidi za límec, táhl ho dolů po schodech a křičel na něj, aby se nevracel. Švagrová chtěla něco říct, ale neodvážila se. Tchyně se snažila hrát nad, ale manžel ji poslal pryč. Zavolal naše nájemníky a upozornil je, že tohle je poslední měsíc.
A příbuzné varoval, že pokud mi do konce měsíce řeknou jediné slovo, mohou se domnívat, že už nemají syna. O měsíc později jsme se vrátili do našeho bytu. Ale ten smutek mě pronásledoval ještě dlouho. Tchyně a tchán se syna zřekli, ale on netrpí. Dokonce říká, že je nechce znát ani vidět.
