S Olegem jsme se vzali z lásky. Během našeho vztahu se o mě staral tak dobře, že jsem nepochybovala, že s takovým mužem budu tou nejšťastnější ženou. Zdálo se mi, že naši lásku nemůže nic zničit. Po svatbě jsme začali žít odděleně v pronajatém bytě.
Moji rodiče a Olehova matka zůstali na vesnici. Všechno bylo skvělé. V naší rodině panovala naprostá harmonie. Narodil se nám syn Michail. Asi bychom žili dál klidně a šťastně, kdyby jeho matka neonemocněla.
Poté Oleg trval na tom, že ji vezme k nám. -“An, je upoutaná na lůžko, stará se o ni sousedka, musíme ji vzít k nám. Je to přece moje vlastní matka. Vůbec jsem nechtěl, aby Polina Igorevna bydlela u nás. Mám malé dítě, nemůžu se starat o pacientku upoutanou na lůžko! Nemám sílu, nemám nervy, nemám chuť. A vůbec, nemocní lidé mi smrdí. Proč to musím snášet? Proto jsem hned řekla: “Máš starší sestru, ať přijde a postará se o tvou matku.
Nebaví ji jezdit ven do Francie?” -Ano, nemůže, má tam práci… -My taky nemůžeme, máme dítě a spoustu práce! Oleg chvíli mlčel a pak řekl:
-Tak já pojedu za mámou sám! Mně tenhle stav taky nevyhovuje. Nevím, jak dlouho bude tchyně nemocná. Nechci žít bez manžela. -Když odejdeš, měla bys vědět, že se nemusíš vrátit. Sbalil si věci a stejně odjel. No, tak to se mějte! Rozhodl se a opustil mě i mého syna.
