Před šesti lety se moje matka podruhé vdala. S otcem se rozvedla, když mi bylo sedmnáct. On odešel ke své rodině na jih a matka zůstala ve stejném bytě. Jejich rozvod mě nepřekvapil, protože jsem vždycky viděla, že se k sobě nehodí. Táta je klidný a mírný a máma má povahu, kterou ne každý snese. Byla jsem už dospělá, takže jsem nemusela nic vysvětlovat. S matkou i otcem jsem komunikoval normálně. Nejčastěji samozřejmě s matkou, protože bydlíme ve stejném městě.
Ale už jsme spolu nebydlely, jen jsme si povídaly. Nejdřív jsem bydlela na koleji na univerzitě a k dvacátým narozeninám mi táta dal královský dárek – koupil mi jednopokojový byt. Matka se aktivně věnovala svému osobnímu životu a do mého života nezasahovala. To samé jsem dělal já pro ni. Proto jsem zjistil, že se dala dohromady s mužem, když se chystali legalizovat svůj vztah. Bylo to matčino rozhodnutí, ale ten chlap se mi hned nelíbil. Matčina povaha není žádný dar, a tam je to ještě lepší. Matka však ztuhla a dívala se na něj, jako by byl něco velkého a nezimovatelného. Tak ať si ho vezme, když se jí líbí.
Novomanželé žili na pozemku své matky. Její nový manžel byl bezdomovec, bývalá žena ho k sobě také pustila a po rozvodu nikam nešel. Než se nastěhoval k mé matce, pronajal si pokoj na ubytovně. “Dovedeš si to představit, on si zrekonstruoval svůj starý byt, koupil všechen nábytek a ona se k němu takhle chová!” řekla mi matka v slzách. Zase jsem mlčela, i když věřím, že ta žena udělala správnou věc, a definitivně mě o tom přesvědčila následující věta: “Je správné, že jí neplatí alimenty.
Stejně všechno utratí za sebe. Dítěti také řekne něco o jeho otci a on s ním nechce ani mluvit. Tamnímu synovi je, pokud se nepletu, už patnáct let, takže není snadné takovému dítěti něco “říct”. Stačí, když si jednou promluví s tátou, aby všechno pochopil. Ale tuhle myšlenku jsem si nechal pro sebe. Neviděl jsem důvod, proč bych měl matce něco dokazovat. Nebylo pro mě, abych žil s takovým darem. Sám jsem se oženil a mám syna.
Moje matka přišla navštívit vnuka sama, protože její manžel “nesnese hluk a dětský pláč”. Vůbec mě to nerozhodilo a netoužila jsem se s ním znovu pustit do křížku, ale musela bych. Teď je mému synovi pět let a občas jezdíme na návštěvu k mé matce. Někdy musíme zkřížit cestu jejímu manželovi a ten nikdy neřekl ani slovo.
Vždycky říkal něco o výchově dětí, i když by neměl bučet na krávu, byl to otec roku. Ale častěji jsme přicházeli, když byl v práci. A on pracoval každé tři dny, někde ve službě v nějakém zařízení. Když byl pryč, nechávali jsme vnuka přes noc u jeho matky. Nedávno jsme byli s manželem pozváni starými přáteli na svatbu. Událost se konala mimo město, takže bylo naplánováno, že zůstaneme přes noc. Bylo by problematické vzít s sebou dítě, je ještě příliš malé na to, aby bez problémů snášelo tak dlouhé cesty a akce. Požádala jsem maminku, zda by mohla s vnukem dva dny posedět.
Zkontrolovala termíny, zeptala se manžela, jaký má program, a řekla, že to zvládne. Manžel na jeden den odjížděl a než přijede, maminka syna odveze k nám a počká tam na nás. Vše probíhalo perfektně, odjížděli jsme s klidným svědomím. Ale rozhodli jsme se, že nezůstaneme přes noc. Atmosféra nebyla příjemná. Rozhodli jsme se jít domů, o čemž jsem zapomněl říct matce. Když jsme k ní dorazili, čekalo na mě něco neuvěřitelného. otevřeli jsme dveře klíčem a byli ohromeni. Můj syn spal na postýlce na chodbě.
Matka má třípokojový byt a dítě nespalo na posteli, ale na staré postýlce na chodbě bez světla, i když jsem matku požádala, aby mu byla nablízku, protože by se mohlo v noci vzbudit. Matka s manželem jsou v kině a dívají se na film. Vejdu dovnitř s hloupou otázkou na tváři. A víte co? Ten pán měl na hlavě takovou korunu, že mi začal mít za zlé, že jsem se u něj doma objevil bez ohlášení. V jeho domě? Má jen své děravé bačkory a plesnivou šmouhu a podlaha bytu je legálně moje. Řekl jsem mu to a také jsem ho upozornil, že pokud mému synovi dají postýlku na chodbě, udělám totéž a zítra budu iniciovat výměnu bytů, abych dostal svůj podíl. Chlapce jsme vzali s sebou, spal a nic necítil. Druhý den jsem mluvil s jeho matkou a ta zpívala jako slavík. Říkala, že nemají v úmyslu dát dítě spát na chodbu. Jen si tam hrálo na postýlce a usnulo. Ano! Usnul v pyžamu na polštáři a prostěradle, které jsem přinesla, a já tomu hned uvěřila. Manželovi je tahle situace taky nepříjemná, ale žádá mě, abych se nerozčilovala a nekazila lidem život, protože oni asi všechno pochopili. Ale já se nechci uklidnit. Vezmu si, co mi patří, a nechám je, ať si dělají, co chtějí. Jaký druh pozdravu je odpovědí? Nebo se mýlím?
