O matku jsem přišel brzy, když mi bylo pouhých sedm let. Můj otec byl dobrý člověk, ale to, co se stalo, ho velmi poznamenalo. Zůstal jsem s ním. Po láhvi však sahal stále častěji. Necelé dva měsíce po matčině smrti se v našem domě začaly objevovat nové ženy. Urazilo mě, že se otec k matčině památce chová tak přezíravě.
Ale nedalo se nic dělat. Časem jsem si zvykl, že u nás doma jsou pořád jiné ženy. Bylo jich hodně. Nezůstávali déle než týden. To je v průměru. Většinou tam byli ti, kteří potřebovali peníze, a když zjistili, že nemáme žádný majetek, spěchali nás opustit.
Byly tam dobré ženy, které chtěly normální rodinu. Ale představa normální rodiny neměla nic společného s otcovým alkoholismem. Moje teta Maria takovou ženou byla. Dva měsíce snášela mého otce.
Když začal pít, brala mě z domu na procházku, abych ho v takovém stavu neviděla. Brala mě do parku a jedli jsme spolu zmrzlinu. Mého otce rychle přestala milovat, když zjistila, že je beznadějný. Zdá se mi, že zůstala kvůli mně. Rychle jsme se spřátelili, a dokonce jsme si usínali v náručí. Pak se stalo neštěstí, můj otec zemřel v opilecké rvačce. Objevil se můj vlastní strýc a vyjádřil přání mě adoptovat.
Nepotřeboval mě, potřeboval byt. Byl velký, v centru. Teta Marie mě k němu nechtěla dát. Sám jsem ke strýci jít nechtěl, neměl mě rád. Chtěla mě zažalovat a najala si dobrého právníka. Ale hned jí bylo řečeno, že její šance na úspěch jsou minimální. Pak navrhla, aby strýc Serhij přenechal můj byt jemu a odvezl mě pryč. Serhij snadno souhlasil a napsal odmítavý dopis.
Maria mě ujistila, že nezůstanu bez majetku, že mi nechá všechen svůj. Měla pěkný byt. Žily jsme od srdce k srdci a já se k ní chovala jako k vlastní matce. Jsem moc rád, že mě život svedl dohromady s tak úžasnou ženou.
