S mým mladým manželem jsme se vzali stejně nečekaně, jako jsme se poznali. Uviděl mě na ulici a hned za mnou přišel. Chodili jsme spolu jen pět měsíců a rozhodli se vzít, protože jsem čekala dítě. Po svatbě vyvstala otázka: kde budeme bydlet?
Neměli bychom dost peněz na to, abychom se přestěhovali do bytu, a moji rodiče bydleli v jednopokojovém bytě. Manželova matka a sestra bydlely v třípokojovém bytě, a tak jsme se rozhodli, že manželův pokoj navíc bude pro nás skvělou volbou.
Moje tchyně mě od prvního dne nenáviděla, možná proto, že jsem jejího syna donutila, aby si mě vzal. Ale je mi jedno, co si o mně myslí.
Doma se ji snažím nevidět, sedím skoro celý den ve svém pokoji, sleduji televizní pořady, dopisuji si s přáteli. Ale tchyni z nějakého důvodu nevyhovuje, že celý den sedím doma. Ale v mém břiše roste jejich vnuk a těhotné ženy by se neměly namáhat. No dobře, dítě se narodí, pak se uvidí…
Po narození mého dítěte neměl manžel dost peněz na nákup plenek a tchyně odmítla půjčit peníze na dítě. Používala jsem pleny, které zapáchaly po celém domě, a tchyně musela kupovat jednorázové pleny. Můj syn proplakal celou noc a nedal rodině spát. Tchyně mi za to vynadala, ale co jsem mohla dělat?
Nakonec vzala dítě na noc k sobě. Už mě nebaví žít pod dohledem. Neustále se cítím provinile a dělám všechno špatně. Moji přátelé se diví, proč se z tohoto vězení neodstěhujeme. Nemáme peníze, jídlo a oblečení pro dítě kupujeme z manželova platu a zbytek obstarává tchyně. Navíc je to jejich vnuk, musí se o něj postarat.
