Bylo mi 17 let, když se moje maminka podruhé vdala. Nějak jsem se okamžitě ocitla v pozadí – láska nebyla pro mě. Mohla jsem jít na týden bydlet ke kamarádce a pak se vrátit domů, nikdo se neptal, kde jsem, co dělám, vrátila jsem se živá a zdravá. Zkrátka po roce jsem měla přítele a pak se to jednoho dne stalo… Měla jsem přítele, se kterým jsem chodila, a on měl velkou partu kamarádů a kamarádek, se kterými jsme chodili na diskotéky, jezdili k moři, na hory a prostě trávili čas. Bylo to zábavné a zajímavé, a co jiného člověk potřebuje, když je mladý?
Ale tenhle kluk byl přes všechna svá pozitiva a naše vzájemné sympatie trochu nevyrovnaný, zvlášť když byl šťastný, hned se začal s každým hádat, vyvolávat konflikty a vyžadoval, abych ho ve všem poslouchala. Připadala jsem si jako v kleci – rodiče mě nepotřebovali, přítel, vycítiv mou závislost na něm, mě využíval a já nevěděla, kudy kam, i když už jsem přemýšlela o různých plánech – všeho se vzdát, někam se odstěhovat a začít žít sama.
A jednou jsme jeli kempovat s velkou skupinou asi 20 lidí – přátel, kamarádů, přátel kamarádů – víc než čtvrtinu z nich jsem nikdy předtím neviděl. A mezi nimi vynikal jeden mladý muž, malý, zavalitý, silný, tichý a nenápadný. Když jsme dorazili do lesa, jako obvykle se muži postarali o maso a stany, dívky se postaraly o přípravu a občerstvení. A já jsem viděla, že mě ten kluk pozoruje, ale nevěnovala jsem tomu velkou pozornost – byla jsem docela solidní holka – statné přesýpací hodiny, všechno bylo se mnou – hodně lidí se na mě dívalo. A večer už všichni slavili (jeden z přítomných měl narozeniny) a můj mladík se zase začal hádat.
Nejdřív se s někým pohádal, pak se pohádal se mnou a pak na mě začal ukazovat: jdi tam, udělej tohle, pojď ke mně, jdi ode mě pryč. Unavil mě tak, že jsem se otočila, šla do lesa, sedla si na pařez a pevně se rozhodla, že se musí něco změnit, už se s ním nechci scházet, nechci žít doma a jsem ze všeho unavená, co dělat, jak žít dál? A pak ke mně přišel ten statný chlap, požádal o dovolení sednout si vedle mě, představil se jako Jaroslav a na něco malého se mě zeptal.
Jednoho dne jsme se dali na tři nebo čtyři hodiny do řeči, smáli se a povídali si. Přinesl nám ze stolu nějaké jídlo, rozložili jsme se na trávníku a bylo to tak dobré! Seděli jsme spolu a povídali si… Všichni v táboře se už uklidnili, rozložili se ve svých stanech a my si povídali dál – o životě, o všem možném. Ukázalo se, že je to voják – vystudoval místní vysokou školu, důstojník, na dovolené před odjezdem na místo určení, podle rozkazu na druhém konci země. Vyprávěl jsem mu o svém životě a o svých plánech něco změnit. Dobře jsme si popovídali.
Druhý den večer jsme šli domů. Přivedli mě domů, nechali mě před vchodem, sedla jsem si na lavičku, nechtělo se mi domů, a pak ke mně najednou přišel Jaroslav, sedl si vedle mě, tři minuty mlčky seděl a zeptal se: Vezmeš si mě? Potřebuju ženu, a ty jsi hezká, veselá, vidím, že jsi ekonomická žena, a navíc je to větší zábava, když spolu někam jedeme, kde jsme ještě nikdy nebyli.
Také jsem mlčel, díval jsem se na něj, v jeho očích byla taková naděje a já si říkal – co můžu ztratit? A řekla jsem, že vyjdu ven. Velmi rychle nás zapsali. Řekla jsem to mamince a ta byla nadšená – vdát se za důstojníka byl sen mnoha dívek a jejich matek. Nic jsme nepřipravovali, měla jsem lehké šaty od maturity, podepsali jsme je, seděli jsme všichni čtyři – já, manžel, maminka a nevlastní otec (Jaroslav měl v rodině už jen jednoho bratra, ten nemohl přijít).
A začal rodinný život. Jaroslav se ukázal jako velmi milý, jemný a pozorný muž. Dokonce ani to ne – muž s velkým M. Nezvedla jsem jediný kufr, nenosila žádné závaží, všemožně mě chránil a já se snažila dát si život do pořádku. Ano, život vojáka není snadný – to je jiný příběh -, ale jak jsem později zjistil, měl jsem štěstí, že sloužil ve městě, a ne v nějaké vzdálené, zapomenuté posádce.
Našel jsem si práci – dostal jsem místo prodavače a život šel dál jako obvykle. Nebudu popisovat, čím vším jsme si prošli, řeknu jen, že jsme manželé už 15 let, svého muže zbožňuji, on mě také nosí na rukou, máme syna, kterého jeho otec velmi miluje. Manžel má za sebou úspěšnou vojenskou kariéru a já jsem s jeho pomocí a podporou vystudovala vysokou školu a našla si dobrou práci. Jsme opravdu šťastní a někdy se přistihnu při myšlence – co by se stalo, kdybych ho tehdy odmítla? A při té myšlence mě polije studený pot. Asi jsem měla prostě štěstí, nebo jsem nějak cítila, že by mi s tím člověkem nebylo dobře a příjemně, nebo jsem prostě jen moc chtěla něco ve svém životě změnit, mít vedle sebe někoho, kdo mě potřebuje, že jsem vynaložila veškeré úsilí, aby se to konečně stalo… Tak se to stává; jsem vděčná osudu, že mi tehdy napověděl správné rozhodnutí.
