Nika svého otce dlouho neviděla. Ruch velkoměsta ji zcela pohltil a jednoho dne, když si vzala v práci volno, se rozhodla navštívit otce na vesnici. Přijela ke skromnému domu a bez klepání vstoupila dovnitř.
Ve velkém pokoji uviděla Nika dítě v kolébce. Srdce se jí rozbušilo rychleji – jak může být v domě jejího otce dítě? Nejdřív si myslela, že otec má ženu, kterou před ní skrývá. Ale po přivítání jí otec vysvětlil, že je to dítě sousedky, se kterou se už mnoho let přátelí a občas jí pomáhá hlídáním, když je v práci.
“Tati, proč jsi mi o tom nic neřekl?” zeptala se Nika překvapeně. “Nechtěl jsem tě obtěžovat, dcero. Už tak máš ve městě dost práce. O co jde? Pomáhám staré kamarádce s dítětem.” Nikino srdce se naplnilo úctou k otci. Viděla, jak mu při pohledu na dítě hoří oči. S něhou, jakou u něj neviděla už mnoho let, vzal dítě do náruče a utěšoval ho něžnými slovy a ukolébavkou. Večer spolu povečeřeli a vyměnili si novinky.
Nika vyprávěla o svém životě ve městě, o jeho výzvách i radostech a její otec o svém klidném venkovském životě a drobných každodenních radostech. reklamy “Víš, dcero, je to jednoduchý život, ale líbí se mi jeho tempo. A péče o dítě, i když je dočasná, mu dává zvláštní smysl,” řekl její otec a díval se na ni vřelýma očima.
Nika si uvědomila, že navzdory vzdálenosti a rozdílnosti jejich životních cest zůstala láska a porozumění mezi nimi neporušená. Toto nečekané setkání jí připomnělo důležitost rodiny, podpory a neviditelných vláken, která spojují srdce, i když jsou od sebe daleko. Když Nika odcházela, její otec stál na prahu a mával jí. Slíbila, že se bude vracet častěji, a věděla, že svůj slib dodrží. Odjížděla s pocitem tepla a klidu, který jí může dát jen spřízněná duše a prostý venkovský život.
