Vždy mě překvapovala touha některých lidí zdůrazňovat, že nejsou jako ostatní. V poslední době všichni mluví o své lásce ke zdravé výživě a sportu. Každý však chápe zdravou výživu po svém. Jedna z mých kamarádek pije místo snídaně celerovou šťávu, ale k obědu dokáže bez nejmenších výčitek sníst několik kousků pizzy.
Pro mě je to dvojí metr, ale nejvíc mě neštve tohle, ale snaha přesvědčit ostatní, že jen váš postoj je správný a žijete mnohem lépe než všichni ostatní. Moje devatenáctiletá neteř Máša je přesně taková. Ráda nám říká, jak by to mělo být, a zdůrazňuje, že žijeme podle norem z minulého století. Je mi teprve 32 let, ale podle Mášiných slov to vypadá, že jsem už dlouho v důchodu.
Moje neteř se hodně snaží působit dospěle a zkušeně, ale ve skutečnosti tím jenom víc vynikne její nezralý úsudek. Máša je chytré děvče, dobře vystudovala školu a dokázala bez pomoci nastoupit na státem hrazenou univerzitu. Jak ale rostla, měla stále větší nároky. Potřebuje značkové oblečení, telefon a sluchátka, která jsou jen ta nejmódnější a nejdražší.
Je samozřejmě pochopitelné, že v 19 letech se chce dívka vyrovnat svým vrstevníkům. Na univerzitě se Máša rychle zařadila do společnosti studentů z bohatých rodin. Mohla se před spolužáky předvádět, ale ti na ni neudělali dojem, takže to byla její rodina, kdo musel stále častěji poslouchat ostré poznámky: – Vy ještě děláte oliváče? Nikdo už je nejí, je to nechutné. Kdyby jen Máša nestrčila salát doprostřed jídla, zkritizovala by ho a pak by ho snědla
– Takové šampaňské pijí jen chudáci. Proč jsi ho koupil, vždyť jsem ho pil… – Ruský sýr na dovolenou? To je prostě směšné, to si radši dám parmezán… A Máša si dovolí chovat se takhle doma i venku. Po rozhovoru s ní si připadám jako žebrák, který jí zbytky a obléká se do hadrů.
