Moje matka utrpěla mrtvici a ochrnula na jednu stranu, takže jsme se rozhodli ji přijmout. Její sestra ji nechtěla přijmout, protože mají děti a v jednopokojovém bytě pro ni není místo. Zvažovali jsme možnost pečovatelky, ale naše finance nám to neumožňovaly a její sestra nám odmítla dát peníze.
Napadlo nás, že bychom za ní mohli jezdit, navštěvovat ji, ale i tato možnost padla, protože ji nemůžete nechat samotnou a jezdit za ní několikrát denně přes celé město se nevyplatí. Uplynulo půl roku, co u nás maminka bydlela, netlačila na nás, už se skoro uzdravila. Rozhodli jsme se, že ji pozveme, aby u nás bydlela natrvalo, mysleli jsme si, že nám pomůže, postará se o děti, už nebyly malé. Všechno bylo v pořádku, dokud jsem neslyšela, jak maminka mluví se sestrou po telefonu:
-“Dcero, všechno bude v pořádku. Prodáme můj byt a splatíme tvou hypotéku. Zbylé byty použijeme na koupi bytu pro Lily ve městě, protože až půjde studovat, bude muset někde bydlet. Matka mi pak řekla o svých plánech: “Synu, nevadilo ti, že bydlím s tebou. Proto jsem se rozhodla prodat byt, abych pomohla tvé sestře. “Mami, nikdy jsem neměla takové štěstí, vždycky jsem všeho dosáhla sama, nikdy jsi mi nepomohla, sama jsem získala vzdělání, sama jsem koupila auto pro rodinu a dům, ve kterém s námi bydlíš, jsem postavila od nuly.”
– To se nedá říct o Geňově sestře Eleně, které rodiče zaplatili svatbu a matka jí dala zálohu na dům. A víš, co mi řekla? Nikdo kromě mě Eleně nepomůže. V tomto životě mi pomáhal můj otec, když byl naživu.
Chodili jsme spolu nakupovat stavební materiál, společně jsme položili základy domu, dalo by se říct, že mě naučil všechno v životě. Po tomto rozhovoru jsem se rozhodl, že matku odvedu k dceři a nechám ji, aby se o ni postarala. Možná jsem matce křivdila, ale prostě mě frustrovalo, že si mě vůbec nevážila.
