Mychajlo seděl na lavičce na nemocničním náměstí a plakal. Dnes jí bylo 85 let, ale syn ani dcera ji nepřišli navštívit, dokonce ani poblahopřát. Jen její spolubydlící Anna Sergejevna jí dala malý dárek a zdravotní sestra Aneta ji na počest narozenin pohostila jablkem.
Domov důchodců, kde Mychajla bydlela, byl slušný, ale personál byl většinou lhostejný. Staří lidé sem byli přiváženi, aby dožili své dny, když se stali přítěží pro své děti. Mykhilu do tohoto pečovatelského domu přivedl její syn, který řekl, že si potřebuje odpočinout a uzdravit se. Ve skutečnosti však jen obtěžovala svou snachu. Byt patřil jí, ale její syn ji přesvědčil, aby podepsala darovací smlouvu na sebe, a slíbil jí, že zůstane doma. Poté se do bytu nastěhovala synova rodina a začaly konflikty se snachou. Syn se matky nejprve zastával, ale nakonec na ni začal křičet sám.
Jednoho dne začal její syn mluvit o tom, že by si měla odpočinout a léčit se v sanatoriu. Mychajlo se rozhořčeně zeptal: “Dáváš mě do almužny, synku?”
Syn se začervenal a v rozpacích odpověděl: “Mami, je to jen sanatorium, budeš tam měsíc a pak se vrátíš domů.” Když ji však vysadil, podepsal dokumenty a rychle odešel, už se nevrátil. Jen jednou přinesl dvě jablka a dva pomeranče, zeptal se jí, jak se jí daří, a aniž by ji vyslechl, někam spěchal. Uplynuly dva roky a Mychajlovi došlo, že se domů nevrátí. Když zavolala na domácí telefon, zvedli to cizí lidé: syn prodal byt a zmizel. Mychajla věděla, že slzy nic nezmění, ale nejvíc ji mrzelo, že kvůli synovu štěstí kdysi ublížila své dceři Dáše.
Dáša s matkou nemluvila dvacet let. Mychajlo jednou odmítla dceři peníze, když ji požádala o pomoc s manželovou léčbou, protože její syn peníze potřeboval. Dáša se velmi urazila a odešla se slovy, že pro ni matka už neexistuje. Kdyby mohla vrátit čas, udělala by Mykhaila všechno jinak. Ale minulost se změnit nedá. Pomalu vstala z lavičky a vydala se směrem k penzionu. Najednou uslyšela: “Mami!” Srdce se jí rozbušilo. Michaila se pomalu otočila a uviděla Dášu. Podlomily se jí nohy a málem upadla, ale dcera k ní přiběhla a podepřela ji. “Konečně jsem tě našla,” řekla Dáša.
“Bratr mi nechtěl říct, kde jsi. Pohrozila jsem mu žalobou, že byt prodal nelegálně, a on se přiznal.” Společně vešly do domu a posadily se na gauč. “Promiň, mami,” začala Dáša. “Nejdřív jsem se urazila a pak jsem se styděla tě kontaktovat.
Ale nedávno se mi o tobě zdálo – jako bys bloudil v lese a plakal. Všechno jsem řekla manželovi a on řekl, že bychom se měli jít usmířit. Přišla jsem na svou starou adresu, ale byli tam cizí lidé. Dlouho jsem hledal, ale nakonec jsem našel tebe. Teď se připrav, půjdeš se mnou. Máme velký dům u moře a můj muž říkal, že když mamince není dobře, máme ji vzít k nám.” Mychajlo vděčně objala dceru a rozplakala se. Ale byly to slzy radosti.
