Od chvíle, kdy jsem tchyni poznala, jsem cítila, že mě nemá ráda, i když jsem nechápala proč. Přesto nikdy nevyjádřila svůj nesouhlas přímo, ale její postoj ke mně byl vždy chladný a odtažitý. Po svatbě jsme se s manželem odstěhovali a narodily se nám dvě děti, ale její postoj ke mně zůstal stejný. Jednou v neděli jsme šli s manželem do supermarketu a děti jsme nechali u mé matky.
Vrátili jsme se právě včas na oběd, který připravila tchyně, a mimochodem, byl vynikající. Když jsme vystoupili, teprve po otevření dveří auta jsem si uvědomila, že jsem nechala telefon na pohovce, a tak jsem pro něj rychle běžela.
Když jsem šla po schodech nahoru, slyšela jsem, jak mluví se sousedkou, a nebylo to moc příjemné. Stěžovala si, že jsem špatná snacha, hrozná manželka a matka. Bylo to jako rána pěstí do obličeje a já nechápala, proč ke mně chová tak negativní pocity.
Musel jsem se rozhodnout ve zlomku vteřiny: říct jí všechno, co jsem slyšel, nebo zvolit jinou, klidnou cestu. Po krátkém přemýšlení jsem se rozhodl pro druhou možnost. Hlasitě jsem vyšel po schodech, ohlásil svou přítomnost a s širokým úsměvem na tváři se vzdal.Poděkovala jsem tchyni za všechno, co pro nás udělala, a pozvala ji na příští neděli.
Udělala jsem to upřímně, bez sebemenšího náznaku sarkasmu. Chtěla jsem jí ukázat, že i přes její negativní pocity vůči mně jsem ochotná se snažit být dobrou snachou. Věděla jsem, že hádka s ní nic nevyřeší, ale jen zvýší napětí mezi námi. Místo toho jsem chtěl projevit zralost a pokusit se s ní vybudovat pozitivní vztah.
Když se na ten okamžik dívám zpětně, uvědomuji si, že jsem se rozhodl správně. Naše nosy stále nejsou dokonalé, ale jsou mnohem lepší než předtím. To jen dokazuje, že někdy záleží na našem přístupu.
