Lidé si berou děti z dětského domova, ale já jsem se rozhodl vzít něčí babičku z domova důchodců. Ten den se mnou všichni příbuzní přestali mluvit. Jediné, co jsem od rodiny slyšel, bylo: “Doba je těžká, život je dost těžký a ty sis přivedla do domu starou ženu!” Nikdo nás už nenavštěvuje. Rodina mě nepodporuje, smějí se mi za zády, říkají, že jsem blázen, ale je to tak. Všichni si berou děti z dětského domova, ale já jsem se rozhodla vzít někomu babičku z domova důchodců. Nikdo z mých přátel ani sousedů mému rozhodnutí netleskal. Všichni mi házeli prstem na spánek a říkali:
“Ale jsem si jistý, že jsem udělal správnou věc. Je to můj život a já se musím rozhodnout tak, jak je to pro mě nejlepší. Je však smutné, že se ke mně příbuzní začali chovat jinak, jako bych po nich chtěla peníze nebo pomoc. Od nikoho si nic neberu.
Žili jsme spolu: já, mé dvě dcery a moje matka. Bohužel před osmi měsíci zemřela moje matka, kterou jsme všechny velmi milovaly, a zůstaly jsme jen my tři. Během těch měsíců jsme si s dcerami uvědomily, že máme ještě spoustu energie a času, který můžeme věnovat pomoci někomu dalšímu. Měl jsem blízkého kamaráda ze střední školy, který si ve třiceti místo budování rodiny a kariéry prostě zničil život.
Nejsmutnější na tom je, že žil, jako by chtěl matčin důchod, a když mu ho přestala dávat, prostě ji dal do domova důchodců, když jí předtím nějakým zázrakem sehnal byt, a peníze vyhodil do kanálu.
Několik let si žil pohodlně, nic si neodpíral, a pak peníze došly a on si na matku nevzpomněl, byla mu lhostejná, ani nevěděl, jestli ještě žije. Znal jsem tetu Rayu od dětství, stejně jako ona znala mě. Jednou za měsíc jsme ji s dcerami navštěvovaly a nosily jí nejrůznější dobroty. Teta Raya se z našich návštěv těšila jako malé dítě, protože k ní nikdo jiný nepřišel. Dcery na můj nápad reagovaly velmi pozitivně a nejmladší Světlana, které je nyní pět let, radostí křičela: “Hurá, zase budeme mít babičku! Ale neumíte si představit, jak teta Raya na můj nápad reagovala! Tak dlouho plakala radostí, až jsem ji musela uklidňovat.
Teď už jsou to skoro dva měsíce, co s babičkou Rayou žijeme od srdce k srdci. Všichni ji máme rádi a ona má ráda nás. Nedokážeme však pochopit, jak je možné, že naše babička, která je v osmém desetiletí života, má tolik energie. Vždyť každý den vstává v šest hodin ráno a nás budí vůně čerstvě upečených palačinek nebo lívanců.
Dělá všechny domácí práce, i když po ní nic nechci; myje nádobí a vaří nám výborná jídla. Dává mi celý svůj důchod, abych si mohla koupit jídlo a zaplatit účty za služby, protože ona nemůže chodit do obchodu, je to pro ni těžké. A příbuzní mě dokonce přestali navštěvovat. Zdá se, že mě všichni zavrhli, a přitom jsem nikomu nic špatného neudělal.
