Už jsem cítila, že mi nezbývá mnoho času, a zavolala jsem svým dětem, abych jim vyprávěla příběh jejich narození. Nyní jsou sami rodiči a dali mi vnoučata. S Tarasem jsme se vzali velmi mladí, bylo nám devatenáct let. Ale dlouho jsme žili bez dětí. Nemohla jsem otěhotnět, a protože tehdy nebylo tolik technologií a lékařů, nemohli jsme s tím nic dělat.
Rozhodli jsme se, že nám Bůh děti nedal. Ale jednoho dne, když jsem šla podojit krávu, uslyšela jsem ze stodoly zvuky. Šel jsem do chléva a uviděl jsem starý koš. Podíval jsem se dovnitř a uviděl jsem dítě a vedle něj vzkaz. “Vím, že nemůžete mít děti, ale já jsem porodila dceru, a jestli moji rodiče zjistí, že je to moje dcera, zabijí mě. Prosím, postarejte se o mé dítě. Vím, že ji budete milovat,” napsala v dopise.
Vzala jsem košík a spěchala domů. “Tarasi, čáp nám přinesl holčičku,” řekla jsem manželovi. Měl velkou radost, protože ve vlastní děti už nedoufal. Vyplnili jsme papíry, a protože jsem byla tlustá, nikdo netušil, že to není naše dcera. Inzeráty O dva roky později jsem košík s dítětem našla ve stodole znovu. “Tohle je její bratr.
Miloval jsi mou dívku, budeš milovat i chlapce. Jste dobří rodiče,” napsala v dopise. “Teď se nám narodily dvě děti. A naše štěstí neznalo mezí. Vychovali jsme děti, oba jsme vystudovali vysokou školu, získali dobrou práci a založili rodiny. Na svatbě mé dcery byla žena, která neustále plakala.
Hned jsem věděla, kdo to je. Přišla jsem k ní a ona mi poděkovala za výchovu úžasných dětí. Byla také přítomna na svatbě svého syna, ale nikdo si jí ani nevšiml, bylo tam tolik lidí. Po vyprávění mi děti děkovaly, že jsem se jich ujala a tak dobře je vychovala. Vždycky byly mou rodinou a já jsem za ně velmi vděčná.
