Před deseti lety jsem se oženil. Můj manžel byl invalida, ale byl téměř plně schopný. Ale nijak jsem ho nezatěžovala, měla jsem o něj strach, měla jsem ho moc ráda, a pak se jeho postižení v životě neprojevilo.
Nenarušilo naše šťastné manželství. Později jsem mu porodila dvě děti a porod byl těžký. Děti byly tak krásné, že se mu podobaly. Manžel mi vždycky pomáhal a brzy jsem chodila do práce i já, když děti chodily na zahradu. Rozhodla jsem se, že mu budu pomáhat, neměl by být jediný, kdo pro nás ohne hřbet.
Pak přišlo třetí dítě, děti už začaly chodit do školy. Inzeráty Tento porod mě stál téměř život, v důsledku toho jsem se stal invalidou. Selhaly mi dolní končetiny. Můj muž se mnou zůstal rok a pak řekl, že nepotřebuje bělošku, a odešel k jiné se slovy: “Takovou ženu nepotřebuji! Jak se chceš v tomhle stavu starat o děti? Potřebují normální matku, která může chodit a starat se o ně. Nekažte dětem psychiku, zůstaňte tady a my půjdeme. Během této doby jsem pro ně našel vhodnou matku.
A odešel a vzal s sebou tři děti. Během toho roku jsem udělala všechno pro to, abych děti získala zpět. Postavila jsem se na vlastní nohy, našla si práci. Pracoval jsem s nejlepšími lékaři, byl to dlouhý a tvrdý trénink. Nedovolila jsem si ležet a nic nedělat, chtěla jsem žít se svými dětmi a mít “normální” mámu. Teď jsme u soudu, jsem si jistá, že mu budu moci děti odebrat.
Nevadí mi, že děti mají otce, nechci omezovat jeho práva, jen chci být svým dětem nablízku. Na druhou stranu mě bývalý manžel za mými zády neustále pomlouvá. Říká, že jsem špatná matka, a navíc záletná. Já jsem zase nezapomněla na své děti, žila jsem a pracovala jen proto, abych jim byla a zůstala matkou.
