Toho rána jsem byl na cestě do práce, jako vždy ve všední den. Počasí bylo šedivé a pochmurné, stejně jako nálada všech cestujících. Někteří se snažili zdřímnout, jiní se s hlubokým smutkem v očích dívali na mokré stromy a někdo si do telefonu stěžoval na život. Na další zastávce však z autobusu vystoupila žena se dvěma dcerami obrovských rozměrů.
Vypadaly na čtrnáct let. Byly stejně nemotorné jako jejich matka. Ze dveří začala tato zarmoucená matka na řidiče křičet, že za své dcery platit nebude, že je hrdinka, protože porodila šest dětí a své privilegované cestovní průkazy nechala doma. Řidič nechtěl vyvolat konflikt, a tak jí nic nenamítal. Pak tato žena obešla kabinu a začala do podřimující dívky strkat. Dívka byla drobná a vypadala tak na dvacet let.
Než stačila otevřít oči, žena na ni začala křičet, aby jí uvolnila místo. Chtěla si sednout vedle svých dcer, ale žádná místa nebyla volná. Pro tuto dívku bylo k dispozici pouze jedno místo. Dívka se okamžitě probudila. A nebyla zmatená. Hned se zeptala: “Do práce chodíte vy nebo vaše děti? Nebo do školy? “Nebo zůstali celou noc vzhůru a učili se na zkoušku?” Tlustá dáma se vymáčkla.
– Ale moje děti neumí jezdit ve stoje! Pokud chcete sedět, vystupte z autobusu a počkejte na prázdný! A vůbec, sedí ti, kteří za jízdu autobusem platí!
Dívka se na rodinu zadívala, otočila hlavu k oknu a spala dál. A matka-hrdinka tam stála se svými dcerami a ani si nesedla na jediné volné místo. Hledala ochranu u ostatních cestujících, ale všichni se od ní odvrátili. Co byste v takové situaci udělali vy?
