Moje vlastní vnučka, dcera mého syna, vyjádřila znechucení, když jsem svůj byt přepsala na bratrance. Sama byla uražená a můj syn a jeho žena byli také uraženi. Ale když jsem potřeboval pomoc, nepřišla za mnou jako první ona, ale můj bratranec. Měl jsem bratra, který byl o tři roky starší než já. Od mládí to s ním šlo z kopce.
Rodiče pracovali v továrně a neměli moc času na naši výchovu, takže bratr byl v nepořádku. Naše rodina je vzorná, ale můj bratr byl po někom z rodiny a byl úplně jiný než my. Našel si ženu ve stejné firmě, dívka měla stejné zvyky jako on, takže si po svatbě vystačili na každodenní dovolenou. Když se jim narodila dcera, na chvíli zapomněli na svůj starý život, ale brzy se k němu vrátili. V té době jsem dokončoval studium na institutu a neměl jsem vlastní rodinu.
Když byl můj bratr se svou ženou na večírku, dívka často zůstávala u nás a prarodiče se starali o svou vnučku a snažili se ji vychovávat. Ale i tady se něco pokazilo. V té době jsem se už sama stala matkou, žila jsem s manželem ve stejném městě a měla jsem syna. On a jeho sestřenice byli od sebe vzdáleni pět let, ona byla starší. Nekomunikovali spolu, vůbec jsme s tou rodinou nebyli v kontaktu, protože úplně opustili pobřeží. Dlouho jsem o nich nic neslyšela, náš syn se už oženil, měli dítě, když mi zavolali z opatrovnického úřadu, řekli, že neteř má také holčičku a že se chystají maminku zbavit práv. Letěla jsem tam, vždyť to byla moje rodina.
Ukázalo se, že matka nebyla zbavena svéprávnosti, zřejmě si našla práci, pronajala si pokoj a dítě nechala u sebe. Začala jsem pomáhat, jak to jen šlo, bratr a jeho žena už byli mrtví a neteř se zřejmě snažila dát dohromady. Dceru jsem si brala k sobě, kdykoli bylo potřeba, pracovala jsem s ní, dávala jí oblečení. Často jsme spolu chodily na procházky, my tři, moje dvě vnučky, moje vlastní a moje sestřenice. Táňa mi také říkala babičko. Syn mou horlivost nepodporoval, říkal, že jsem si vymyslela přítěž, a já pak ronila slzy, když Táňa šla ve stopách své matky a prarodičů. Věřila jsem v to nejlepší. Ve škole se holky mezi sebou přestaly bavit, nedošlo k žádnému nedorozumění, prostě byly z jiné planety. Lera měla naprostou oporu v rodičích, Táňu občas podpořila maminka, když se podívala na světlo, aniž by se třásla, nebo já v těžkých chvílích.
K této dívce jsem velmi přilnula. Teď už jsou obě dívky dospělé, Táňa pracuje a Lera končí univerzitu. S oběma jsem v kontaktu, ale Lera nemá čas mi ani zavolat a Táňa za mnou chodí každý druhý den, aby mi pomohla uvařit, uklidit, nakoupit a prostě si spolu dát čaj. “Když jsem v zimě onemocněla, syn se snachou mi hned řekli, ať zavolám sanitku a jedu do nemocnice, že nemají čas se o mě starat. Neměli bychom za tebou po práci jet přes celé město? Je to dlouhá cesta a my už nejsme mladí, co budeme dělat?” přesvědčoval mě syn. Ale mně se tam nechtělo.
Domy pomáhají se zdmi a je tam už hodně lidí. Táňa mi pomohla, byla u mě skoro dva týdny, dělala všechno kolem domu, pomáhala se vším. Bylo mi trapné, že se se mnou piplá mladá holka, stará ženská, ale nechtěla nic slyšet. “Babi, pro mě to není těžké,” říkala. Budu mít čas jít pěšky,” přesvědčovala mě. Lera se mnou mluvila jen po telefonu, a ani tehdy mě svými hovory nerozmazlovala. Sám jsem jí nevolal, nechtěl jsem jí kazit náladu. Je pořád zaneprázdněná, a to takovým tónem, že je to nepříjemné.
Můj syn a snacha přijeli také jen jednou. Toho jsem si všímala už dlouho, ale situace s mou nemocí dala všemu řád. Okamžitě se ukázalo, kdo a jak se mnou zachází. Syn mě posílá do nemocnice, vnučka Lera se mě nikdy ani nezeptala, jak se cítím. Jen Táňa přišla a pomohla mi, i když jsem pro ni vlastně nic neznamenal, byl jsem pro ni jen cizí člověk. Přemýšlel jsem o tom a rozhodl se, že svůj byt na Táňu přepíšu. Šel jsem a vyplnil všechny papíry, takže teď dostane byt po mně. Nikomu jsem to neřekla a ani jsem to nehodlala udělat, dokud s tím nepřišel můj syn. Lera je teď dospělá a chce vlastní byt.
Můj syn a snacha nemají tolik peněz, a tak navrhl, abych svůj dvoupokojový byt darovala Leře a oni si na mě v regionu vezmou hypotéku. Nemusím dojíždět do práce, tak co na tom záleží? Řekl jsem mu, že problém s bytem už byl vyřešen a že ho Táňa dostane. Syn mi nejdřív nevěřil, dokonce přišel i se snachou a Lérou. Rozhovor nevyšel. Přesvědčili mě, že se mýlím a že Táňa za mnou přišla jen kvůli bytu. Říkali, že mám vnučku a že jsem byt předala cizímu člověku na stříbrném podnose.
Hodně jsme si povídali, ale já už byl rozhodnutý. Syn mi řekl, že když už jsem se rozhodla, měla bych teď nechat Táňu, aby mi pomohla. A ona mi stejně pomáhala, jen sliby od syna, a od Lerky nic. Už měsíc se mnou nemluví a v mém životě se nic nezměnilo a Táňa mě pořád navštěvuje a ani tady se nic nezměnilo. Naopak, dělá si o mě starosti a žádá mě, abych o tom přemýšlel a všechno zvážil, abych toho později nelitoval. Říká, že ten byt v žádném případě nestojí za dobré rodinné vztahy. Požádal mě, abych vše dělala v dobré víře a poctivě. A já to udělal. Nebo se mýlím?
