Karině Vasiljevně, sedmdesátileté ženě žijící v malém moskevském bytě, se dělo něco podivného. Celý den četla modlitby a prosila o zproštění hříchů. Její touha však byla silnější než její vůle. A vytrvalá touha byla normální pro dítě, ale neobvyklá a obtížná pro babičku Karinu, hubenou a zesláblou stařenu.
Bůhvíproč se Karina Vasiljevna bránila, jak nejlépe uměla. Zakryla okna závěsy, ale světlo z girland stále pronikalo dovnitř a různě si pohrávalo na starých stěnách. Pevně jsem zavřela všechna okna a větrací otvory. Zvuk křupajícího sněhu už nebyl slyšet, ale touha nezmizela. Zastavila se u sousedky na šálek čaje.
Slova její touhy stále vycházela, ale Karina Vasiljevna je včas zastavila. Neměla odvahu promluvit. Jak se naše babička za ty dva dny vyčerpala. Neustále jí chyběl spánek. A jediné, po čem toužila, bylo nasednout na sáňky a sjet nejvyšší kopec, přičemž cítila, jak jí srdce rychle buší adrenalinem. Myslela si, že na kopci na ni čeká její desetileté já, které čeká, až přejede po říčním ledu na druhou stranu.
Už ji nebavilo se trápit, a tak začala přemýšlet, jak by mohla svého přání dosáhnout, aniž by ze sebe udělala hlupáka. Samozřejmě, kdyby měla vnoučata, šla by s nimi, aby se o ně postarala. Ale nemají a cizí dítě si bohužel vzít nemůžete. Minuty a hodiny ubíhaly a moje touha sílila. Hluk z ulice postupně utichal. Kopce byly prázdné. Chlapci se vrátili domů. A Karina Vasiljevna se rozhodla. K otázce přípravy přistoupila důkladně. Dlouho se modlila, jako by to bylo naposledy.
“Stát se může cokoli,” pomyslela si klidně Jelizaveta Andrejevna, “ne nadarmo si myslím, že na mě někdo čeká na kopci, ach, ne nadarmo… Pomodlila se, sedla si na stoličku u vchodu, jako by si to chtěla ještě jednou promyslet. Nasadila si klobouk. Vzala velkou překližku, na kterou rozválela těsto. Potichu sešla po schodech dolů a byla u skluzavky. Na tváři jí vzrušením vyrazil studený pot. Opatrně jsem vylezla na kopec.
Ze strmého kopce se mi točila hlava. Ale nebylo cesty zpět. Na dlouhou dobu se usadila na překližce. Karina Vasiljevna se probudila v závěji. “Jsem naživu!” vykřikla stařena. S námahou se plazila a nějak se dostala na tvrdý sníh. Pak už se sotva dokázala narovnat. Pomalu šla domů. Všechno ji bolelo, ale duše se radovala. Když doma seděla asi deset minut, řekla nahlas: “a pomalu vyšla na dvůr.
