Dokonce nechtěně velmi závidím ženám, které našly své ženské štěstí v manželství. Své manželství jsem vždy považovala za úspěšné a spolehlivé. Vdávala jsem se jako velmi mladá, což je pro dívku brzký věk, ve dvaceti letech za kluka ze sousedství. Měli jsme se vzájemně upřímně rádi a brzy jsme se vzali. Brzy poté se narodil Alexander a o tři roky později Igor. Žilo se nám dobře, bavili jsme se a málokdy jsme se hádali.
A mně se můj život tak líbil, že jsem si často záviděl. Tak uplynulo 25 let našeho šťastného rodinného života. Naši chlapci vyrostli a oženili se. A my jsme spolu rádi komunikovali a těšili se na naše mladá a milá vnoučata, pro která jsme byli připraveni dát jim i nebesa. A nějak jsem si ani neuvědomila, kdy do našeho rodinného života přišly změny.
Ne, můj manžel zůstal ve vztahu stejný, ale rozhodl se radikálně změnit svou image. Takříkajíc omládnout. Začala jsem navštěvovat kosmetické salony a oblékat se ve značkových obchodech, což se mi za tolik let našeho rodinného života ještě nestalo. Přestože jsme neměli moc peněz, v posledních letech jsme hodně šetřili, protože děti už nepotřebovaly naši pomoc; říkaly, že jsme je přivedli na svět a teď si musí žít trochu samy, a pomáhaly nám. A když můj muž slavil výročí, pronesl přípitek: “Na nový a světlý život! Tenkrát jsem těm slovům ani nevěnovala pozornost.
Můj manžel začal chodit domů z práce pozdě a ve velmi povznesené náladě. Nedokázala jsem si ani představit, že by za to mohla jiná žena, nikdy bych tomu nevěřila. Jednoho dne ke mně v parku přišla mladá dívka a požádala mě o rozhovor. Neznal jsem ji, ale souhlasil jsem, že si s ní promluvím: byl jsem zvědavý, co od ní uslyším. Dlouho mlčela, bylo vidět, že má starosti, že se nedokáže uklidnit. Zároveň jsem si ji se zájmem prohlížel. Vypadala asi na třicet let a byla hezká.
Trpělivě jsem čekal, ale místo aby něco řekla, začala plakat. Brzy jsem si uvědomila, že mého manžela velmi miluje a že spolu chodí už asi rok. Mají k sobě vzájemné city, ale manžel mi nic neříká, protože se bojí, že mě to velmi rozruší, že mě úplně zklame. Nebyla jsem však připravena na to, že od této ženy uslyším následující větu: “Vy a váš manžel jste prožili dobrý život, tak dopřejte stejné štěstí i ostatním.
Nevěděl jsem, jak na to všechno reagovat, mlčky jsem vstal a šel domů. Manželovi jsem neřekla vůbec nic. Tvářil se tak šťastně a radostně, ale teď už jsem znala pravý důvod a byla jsem příliš smutná na to, abych mu to řekla.
O několik dní později jsme v restauraci slavili 25. výročí svatby. Rozhodla jsem se s ním promluvit. Jen jsem manžela hned upozornila, že chci jen pravdu. Přiznal, že tu dívku velmi miluje a žije se mnou jen z vděčnosti za náš život a naše děti. Nezačala jsem se hádat, všechno jsem nechápala a nechala ho jít. Z doslechu jsem se dozvěděla, že spolu stále žijí. Ale nevím, jak dlouho tahle idylka vydrží.
Tak se nám rozpadlo manželství, ale já se nevzdávám. Za dva měsíce se mému synovi narodí dcera a já jim ráda pomůžu. Od svého muže jsem to po 25 letech našeho šťastného života nečekala; věnovala jsem se naší rodině, ale on se rozhodl začít život znovu. A já teď budu opravdová babička, už nebudu hledat jiného muže, už nechci být tak šťastná, když člověk zůstane jen jako použitá věc. Do konce života se s tím nedokážu smířit.
