Kdykoli v poslední době mluvím s matkou po telefonu, cítím se provinile a moje nálada úplně zmizí. Posledního půl roku mě prosí, abych ji vzal k nám, do hlavního města. Žertovala, že má malý důchod, že jsme s Marinou daleko, že je sama a že se poslední dobou necítí dobře.
Říkám jí to: “Mami, přemýšlej o tom, kam tě mám vzít?” řekla jsem jí. Bloudím tu sama, někdy týden jen žvýkám chleba a volám po vodě.” Po rozvodu žije se svou desetiletou dcerou Marynkou v pronajatém jednopokojovém bytě, pracuje jako administrátorka v malém sportovním klubu nedaleko domova a dostává velmi malé kapesné, které jí bývalý manžel nedávno ještě snížil kvůli narození dítěte v novém manželství. “Mírně řečeno, nežijeme v luxusu, šetříme na všem, dokonce i na jídle,” říká Zoriana o svém životě.
Můj přítel má dospívajícího syna a já jsem se dívala, kolik toho sní, a jeho přítelkyně mu vaří jako dospělému člověku. Zoriana kupuje maso, ovoce a lesní plody jen pro dceru, snaží se pečlivě nosit oblečení, sleduje akce a výprodeje – obecně žije jako mnoho skromných a šetrných lidí. Hlavní je cítit se dobře a nenechat se odradit, věří. Pokud ztratíte odvahu, začnete pochybovat, nudit se nebo se začnete litovat, narazíte na dno a možná se vám nepodaří vyplavat.
Zoryanina matka, Kateryna Hryhorivna, žije v malé vesnici daleko od města. “Je jí 62 let, což na poměry hlavního města není stará žena, ale zkuste jí to říct!” povzdechne si Zoryana. Jak to myslíš, “není stará”? Má image starého a nešťastného člověka, zejména v posledních letech. V srpnu mi volá, říkám: “Mami, není mi dobře, nemůžu mluvit”. A ona řekla: “Ach, o čem to mluvíš, já se teď cítím tak špatně, že je to těžké říct. A já mám syna, protože jsem byla dlouho mladá a celý svůj život jsem věnovala tobě. Kateryna už dlouho nepracuje.
Nemá žádné zvláštní koníčky, ve vesnici má málo přátel a lidé se s ní nechtějí bavit, nebaví je poslouchat její stížnosti na život. Celé dny tráví sledováním televizních pořadů a telenovel. “Ale kdybych tady měla vlastní třípokojový byt, dvakrát bych si rozmyslela, jestli si matku vezmu k sobě,” povzdechne si Zoryana, “je to velmi náročný člověk a já to s ní určitě nikdy nebudu mít jednoduché. U nás na vesnici má Zoryanina maminka docela pěkný dům. Matka jí nabídne, že ho prodá, ale Zoryana o tom nechce ani slyšet.
Za peníze z prodeje tohoto domu si v hlavním městě nic nekoupí. Kromě toho jsou v tomto domě v současné době všichni zapsáni. Pokud nebude byt, budou všichni bez domova. “Aspoň se tam můžeš vrátit, aspoň!” Zoryana se zamyslí: “Ne, tenhle dům ve vesnici neprodáš. Pronajmout matčin dům, abych si mohla pronajmout něco v hlavním městě, taky nepůjde, protože za ten dům mi nikdo nedá víc než tisíc rýnských.” “Mami, dobře si rozmysli, kam se mnou půjdeš bydlet,” vysvětluje Zoryana. Dvoupokojový byt si teď nemůžu dovolit, zvlášť v naší čtvrti. “Budu bydlet v kuchyni,” přesvědčuje mě matka, “a ty si tam můžeš dát pohovku. Nebo postýlku.
Ale bydlení není celý problém. Maminka potřebuje lékařskou péči a jídlo. Její důchod prý nestačí, ale v hlavním městě bude ještě menší. A Zoryana se teď o matku nemůže postarat.” “Tak jí to řekni rázně: “Mami, nevymýšlej si, zůstaň doma!” radí mi kamarádka. “Nemá tady co dělat, jen by dělala problémy. “Copak jich nemáš dost?” Je jí dvaašedesát, do stáří jí chybí ještě dvacet let. Tak jí to řekni.
Musíte svou dceru vychovávat, vzdělávat a k tomu by měly směřovat všechny vaše prostředky. A ty stížnosti po telefonu okamžitě utněte: “Aha, něco se připálilo v kuchyni, spěchám, ahoj!” – a je to. Myslíte si, že dobrá dcera by si měla v takové situaci něco vymyslet a vzít matku k sobě? Zoryana po rozhovoru s matkou někdy zůstává vzhůru celou noc, pláče a neví, co má dělat.
