Když jsem se seznámila se svým budoucím manželem, bylo mi 16 let, chodili jsme spolu šest let, a když mi bylo 22, vzali jsme se jen proto, že jsem otěhotněla.
Ne, nechápejte mě špatně, chtěla jsem mít dítě, ale nechtěla jsem podepisovat oddací list, byla jsem šťastná, jak jsem byla!
Ale bohužel jsme se vzali. Pár měsíců po svatbě jsem si začala všímat divných věcí: manžel si po práci nemyl nohy, nemyl se vůbec, pokud mu to člověk neřekl, nečistil si zuby, kartáček na zuby mu pořád ležel zabalený.
Říkala jsem si, jak dlouho to vydrží, když mu nikdo neřekne, aby se umyl. Uplynul měsíc; jen si to představte, měsíc bez mytí. Nakonec jsem to vzdala já, ne on, poslala jsem ho do koupelny.
Žili jsme s ním rok, už jsem to nemohla vydržet, ten jeho neustálý smrad, to jeho chtění, stalo se to takhle: začal si pouštět ruce, špinavé a smradlavé, byla jsem znechucená, a to byla celá manželská povinnost, která trvala, pokud nelžu, minutu, možná méně.
Bylo to úplně mimo, a než jsme spolu začali bydlet, bylo všechno v pořádku, umyl si obličej a vyčistil zuby.
Taky mě začal srovnávat se svou matkou – jeho matka to dělá špatně, ale jeho matka to dělá takhle, a ty jsi to uvařila špatně, jeho matka to vaří takhle. A to, že jeho máma neumí uvařit nic jiného než těstoviny, je normální! Celkově jsem ho po roce soužití vyhodila a zůstala sama s dítětem, ale raději sama než s takovým chlapem!
