Mám jediného syna Maksyma. Skoro jsem pro něj žil. Když Maxim nastoupil na univerzitu, odjel jsem na několik let do Ameriky. Chtěl jsem trochu pracovat, vydělat nějaké peníze a snil jsem o tom, že Maximovi koupím pěkné auto a byt.
Všechno šlo dobře, Maxim studoval, já pracoval. Každý den jsme si telefonovali. A jednoho dne mi Maksym v rozhovoru řekl, že se chce oženit. Neměla jsem z té zprávy velkou radost, protože si myslím, že ve dvaadvaceti letech je na svatbu příliš brzy. Ale to nebylo to nejhorší. Syn mi řekl, že jeho vyvolená je o sedm let starší než on a má dítě. Okamžitě jsem řekl, že jsem proti. Ale Maksym mi řekl, že už je dospělý a může se sám rozhodovat o životně důležitých věcech.
“Ale co můžeš dělat sám? Ještě jsi nevydělal ani hřivnu, ještě jsi domů nepřinesl ani halíř! Myslíš, že tě budu živit? – Můžu! A nebudu brát tvoje peníze pro svou rodinu! Už mám práci. Je to práce na dálku, nebude mi překážet ve studiu a do konce studia mi zbývá jen pár měsíců. “Bože, on mě vlastně nepotřebuje… Je to chytrý kluk: vyzná se v počítačích, umí dva cizí jazyky, vždycky si vydělá na kus chleba s máslem,” pomyslela jsem si.
“Mami, no tak!” Natálie je dobrá. Je chytrá, krásná a skvělá hostitelka. Určitě se ti bude líbit, uvidíš! A Artem je úžasný kluk, neuvěřitelně inteligentní. No, Natalia měla smůlu na svého prvního manžela. Ty ji uděláš šťastnou a já budu nešťastný… – Zase to děláš… – Synu, proč nežiješ, aniž by ses nejdřív oženil? Kam ten spěch?
Mnoho lidí teď tak žije, a pak by se rozhodovali, co dělat. – Kdybyste měl dceru, dal byste jí tuto radu? Víš, mami, jsou muži v civilních manželstvích, kteří nechtějí převzít odpovědnost. – Proč, je to pohodlné: když se ti to nelíbí, sbalíš se a odejdeš. A tak – rozvod, soudy, dělení majetku… Nemyslela jsem si, že budeš ke všemu přistupovat takhle…
Vždycky jsme byli přátelé. A nebyla jsi to ty, kdo mi řekl, že muž má být zodpovědný nejen za sebe, ale i za svou ženu?” – Víš, o čem jsem celé ty roky snila, když jsi opustila svého muže? Že potkáš starostlivého muže, který vyřeší všechny tvé problémy. Nebo se s vámi o ně alespoň podělil, když jsem byla dítě. – Ale nestalo se tak. A ty jsi musel odejít do cizí země, abys zajistil naši budoucnost. Jsem ti za to všechno velmi vděčný. Bez rozmýšlení jsem si sbalil kufry a odletěl domů, abych zachránil svého syna.
Taková snacha zjevně nebyla můj typ. Když jsem přijela, nevěděla jsem, co si s ní počít. Radil jsem se s přáteli a jejich názory na věc se lišily. Maria s nimi soucítila a nabídla Natalii, že si s ní promluví jako žena s ženou. S Annou bylo všechno složité: chodila s mužem o pět let mladším. Když jsem na nic nepřišel, rozhodl jsem se poslechnout Mariinu radu a jít na “návštěvu”. Sebrala jsem odvahu a šla na kontrolu. – Ahoj, Natalie! Jsem Maximova máma.
– Dobrý den, rozumím. Pojďte dál. Do chodby vběhl chlapec. Blond vlasy a hnědé oči s rošťáckými jiskřičkami, otevřený, upřímný úsměv… Jak moc se podobal Maksymovi v dětství! – Ahoj! Jak se jmenuješ? – Ahoj! Já jsem Artem. Kluk se na mě se zájmem podíval. Podal jsem mu auto. “O takovém jsem snil už dlouho! Jak jsi to uhodl? Jsi přece čaroděj, ne? Máma říkala, že jsou drahé!
Mami, podívej, otevírají se dveře, kapota a kufr! Víš, jak jsem strávil následující dvě hodiny? Plazením se s Artemem po podlaze a hraním si s autíčky. A pak jsme je kutáleli po pohovce a sledovali, jak se otáčejí kolečka. Byla jsem zamilovaná! Konečně a neodvolatelně. Artem si navždy získal mé srdce a já cítila, že je to vzájemné. Vedle Artema jsem si připadala stejně mladá jako jeho máma Natálie. A ona je opravdu krásná…
A velmi milá a inteligentní dívka. Je těžké nazvat toto křehké stvoření ženou. Strašně jsem se styděl, že jsem přišel do domu této mladé ženy s nároky. A s úmyslem pohádat se s jejím synem. “Tak jsme se seznámili,” řekl jsem a rozloučil se. Všechny fráze, které jsem si předem připravil, se rozplynuly. “Přijdete se k nám ještě podívat? Pojď, jsi krásná, ještě jsem ti neukázala všechny své hračky!” – Samozřejmě, že přijdu. A ty i tvoje maminka mě můžete navštívit. Určitě přijďte!
Brzy budu mít vnučku. Artem má velké obavy, že Maksymova máma a táta budou mít jeho sestru raději než jeho. “Babičko, budeš mě mít moc ráda, já to vím!” řekl mi Artem. Ta slova mě velmi zahřála. Jsem ráda, že jsem neudělala chybu a nezničila synovi život. Pro štěstí v rodinném životě není důležitý ani věk, ani postavení, a já jsem nesmírně šťastná, že mé děti jsou šťastné.
