Jmenuji se Světlana a je mi dvacet devět let. Můj manžel je o šest let starší než já. Žijeme spolu už pět let. Bydlíme ve dvoupokojovém bytě, který jsem zdědila po babičce, ale samozřejmě jsme ho dobře opravili. Nedávno jsme si koupili auto, úplně sami, na vlastní pěst.
A protože oba s manželem vyděláváme slušné peníze, rozhodli jsme se mít dítě. Mysleli jsme si, že jsme na to připraveni, protože jsme měli všechno a já už jsem měla svůj věk. Otěhotněla jsem velmi rychle, ale nikomu jsme to neřekli až do čtvrtého měsíce. Pak jsme to nejdřív řekli mým rodičům. Měli z nás velkou radost. A pak to řekli manželovým rodičům.
Když to zjistili, jejich reakce byla nezapomenutelná. Na dobrou zprávu o mém těhotenství reagovala tchyně slovy: “Jak budeš rodit? Měli jsme jiné plány! Šetřili jsme na daču! Měla opravdovou hysterii. Křičela na mě a nazývala mě egoistou. Faktem je, že tchyně celý život snila o dače.
Nechce však jen malý domek s pozemkem, ale obrovskou dvoupatrovou chatu s veškerým vybavením, aby v ní mohla žít po celý rok. A to vyžaduje spoustu peněz, které nemají.
Manželovi rodiče na to šetří už dvacet let, ale stále se jim nepodařilo shromáždit potřebnou částku. Před třemi lety se však tchyně rozhodla změnit svůj přístup k této záležitosti a zapojit do tohoto cíle celou rodinu. Pozvala mě, mého manžela a manželova mladšího bratra na návštěvu a sdělila nám tuto úžasnou novinu. Argumentovala tím, že tato dača bude naším dědictvím, takže jim musíme okamžitě pomoci. Nedávalo mi to smysl, ale nic jsem neřekla.
Manžel mě uklidňoval. Řekl, že nebude brát žádné peníze z našeho rodinného rozpočtu. Uplynuly tři roky. Manžel posílá rodičům každý měsíc deset tisíc karbovanců. Speciálně si našel práci na částečný úvazek, aby jim pomohl. Zdá se mi, že po tolika letech jsme si mohli našetřit peníze na daču. Ale tchyně stále chybí. Ani nevím, co bude dál. Nejdůležitější pro mě teď je, abyste donosila a porodila zdravé dítě, to je vše, co potřebuji.
